Od střední školy jsem takhle brzo nevstával, 05:15, sprcha přišla vhod. Do denního světla jakoby daleko, doufal jsem, že si rozbiji pomulu na schodech už v Červené knihovně, kde jsem byl ubytovaný, ale naštěstí jsem si pamatoval kde se nacházejí všechny vypínače. Páni! Na dlani jsem třímal malý novodobí klíček, jenž jsem měl hodit do schránky při odchodu, ohlédl jsem se k podobizně zakladatele tohohle městského skvostu a pomyslel jsem si: Tak to vidíte, Oswalde, přespal jsem vám tady, abych odjel do New Yorku, kam vy jste emigroval a odkud jste štědře město podporoval.

V tuto dobu zcela jistě prázdná budova skutečně mlčela, ticho tu bylo takové, že bych slyšel vlastní srdce, vlastně myslím, že jsem ho slyšel, taky svoje kroky, rozléhající se po staré dlažbě a schodišti. Neobratně jsem si odemknul kovovou, tepanou bránu věže a doufal, že třesoucíma se rukama ji dokážu zamknout, povinnost ubytovaných, za všech okolností za sebou zamykat, zvlášť přes týden, kdy tu můžete pobývat sami. Podařilo se. Pak vchodové dveře, hodit klíček do schránky a hluboký nádech, uvnitř bylo tak bezpečno.

Červená knihovna patří mezi moje nejoblíbenější místa, z nějakého důvodu se tady cítím v bezpečí a budete se smát, ale mám dojem, jakoby dům přijal, měl rád a ochraňoval mě, chápu jak to zní, nejsem blázen nebojte, vždycky si tady odpočinu, dobře se tu vyspím a nabudu dobré nálady. Nyní jsem ale už nemohl zpět. Jedu do New Yorku! Můj kufr drkocal po dláždění, přestal, když jsem zastavil, abych se na krásku ještě jednou ohlédl, ve mně se rýsovalo její ladné tělo z červených cihel, její věž se temněji než obvykle tyčila k nebi, loučila se mnou půvabně jako vždycky. „Týden kolem tebe nepůjdu.“ Pomyslel jsem si, „ale ty jsi dům a památka, budeš tady pořád tiše stát až se vrátím.“ Chci se vrátit? Nechci, ale budu muset. Chci vůbec jet? Chci, ale bojím se. Je to ale přirozené.

Takhle brzká rána mají něco do sebe, vzdalující se od elegance historické knihovny, dnes provozující ubytovací prostory, muzeum a kavárnu, jsem uvažoval, že ve městě, které nespí, tohle všechno bude jiné a vlastně jsem si začínal přát moci to porovnat. Jemná mlha, poměrně teplo, spící město, které mžourá na přicházející den, já natěšený i nervozní, obavy a strachy, malé české zemičky, myšlenky vedoucí jen tam někam za velkou louži…. Všechno to teď vonělo dobrodružstvím. Vesničan, často bývající v malém městě, mířil do jednoho z největších měst, troufalé? Bláznivé? Bláhové? Obvykle když se setkáte z hrdiny, většinou se zklamete. Za pár hodin se uvidí jestli platí, že věci vidím tak jak jsou bez toho abych si je idealizoval, víte, láska je někdy slepá.

Červená knihovna aneb dobrodružství začíná!

Nenapadá mě lepší místo v těchto mých končinách odkud newyorské dobrodružství zahájit než právě svitavský Ottendorferův dům, místní budovu také nazývají Červená knihovna, pro její fasádu zdobenou černými cihlami. Proč? Spojitost s tím jak parádně tato nádherná kráska z 19. století zapadá do výletu snů, mi došlo, když jsem ležel 18. října minulého roku, natažený nahoře v opuštěné věži, v jejich útrobách a snažil se co nejvíce před dlouhou cestou odpočívat a nebýt nervózní. Ono totiž, myslím si, že by se tohle všechno zakladateli líbilo!

Pan Oswald Ottendofer byl svitavký rodák, který emigroval do USA, ale nikdy na své město nezapomněl a nechal tu vybudovat rozsáhlou knihovnu s velikánskou sbírkou všemožných i vzácných publikací a knížek, která se stala klenotem města a i když dnes neslouží svému původnímu účelu patří rozhodně mezi místa, která byste tady měli navštívit. Mě vždycky doslova okouzlovala svým původem zvenčí a tím jak je krásná za každého světla a svou elegancí, vlastně se dá říct, že jsem se to té budovy zamiloval a to aniž bych věděl, že pan Oswald emigroval právě do New Yorku, kde se uchytil a odkud všechno řídil.

Roky jsem kolem knihovny chodil a obdivoval její architekturu, zatím jsem ale neměl ani příležitost dojít si sem na koncert, ani jsem se tady neměl důvod ubytovat. Dovnitř jsem se paradoxně dostal až kvůli zahraničním hostům, jejichž návštěvu jsem pomáhal organizovat. No, šlo o dva Newyorčany, nezávislé umělce, o kterých vám povím později, kteří tu měli svůj program. A tak se stalo to, že lidé žijící ve městě, jenž se stalo Oswaldovým útočištěm mě pozvali dovnitř, aby mi ukázali apartmán, kde byli ubytování a totálně je nadchnul. Litoval jsem, že kulturní středisko mě muselo ubytovat jinde. Za slušnou cenu, dostanete parádní ubytování.

No, jeden z Newyorčanů se napřesrok vrátil, aby navštívil naše úžasné velmi speciální kamarády a vystoupil tady, bez nároku na honorář. Bydleli jsme spolu skoro týden právě v Červené knihovně, tentokrát šlo o malé pokojíky vedle sebe a jak už se mimo hlavní sezónu stává měli jsme věž úplně pro sebe, tedy pouze my dva jsme se dělili do koupelnu a malou kuchyňku, věž je povinnost si zamykat pomocí brány, klíči, které mají jen ubytovaní a úzká část perzonálu muzea, které knihovnu spravuje a ti nám také dovolili ke koncertu použít tamní sálek, vypadající jako divadlo, nacházející se pod pokoji, také ve věži, takže jsme si trochu připadali jako zámečtí páni, luxusní. No a přestože zdola není cokoliv moc slyšet, i když muzeum esperanta nebo kavárna plně fungují a je v pokojích tím pádem klid, hraní na kytaru z vedlejšího pokoje přes staré zdi rozhodně slyšet je, takže jsem třeba usínal při svých oblíbených skladbách. Prostě, prožili jsme tam krásný čas a pokud se kamarád do města vrátí zase se tam ubytujeme. A tyhle myšlenky a vzpomínky mě hřály u srdce, když jsem upadal do spánku pár hodin před tím než to všechno mělo vypuknout a říkal jsem si, jak to všechno do sebe hezky zapadá. Já bych si toto ubytování vybral i bez těchto souvislostí, cítím se tam neskutečně dobře, totálně v bezpečí, v klidu a spokojeně, jakoby by mě knihovně v sobě měla ráda a dávala mi to najevo, což uklidňovalo moje pochodující nervy z toho, že jsem nikdy takovou cestu neabsolvoval. Ale, považte sami, není to perfektní začátek? Díky pane Oswalde.