Naše typická NYC snídaně

V mém okolí panuje představa, že Američané jedí a hlavně snídají velmi nezdravě, upřímně řečeno, ve velkých metropolích to nebude moc daleko od pravdy. O New Yorku speciálně se traduje fakt, že jeho obyvatelé často vezmou ráno kávu sebou a během cesty do práce do sebe naláduje plněný bagel, donut nebo něco ze stánku, který potkají, když spěchají do zaměstnání a vlastně se ani nesoustředí na to co jí a baští v poklusu. Pulzující a nikdy nespící město tomu hodně nahrává. S něčím takovým jsem počítal i já, všechno, ale úplně všechno bylo jinak. Co pro vás znamená typická newyorská snídaně, kterou si ve městě neodpustíte? Já si tu svou aspoň částečně přenesl do Česka, světě div se, zjevně jsem tam snídal lépe než doma, kdo by to do Ameriky řekl, že jo.

Ráno, znamená pro našeho hostitele, tak deset, já se budil ve svou obvyklou dobu, jako bych ve městě žil roky, v osm, a ranní rutina probíhala pěkně po americku, tedy s ranní sprchou, pro mě nic nového. Očekával jsem nezdravou snídani venku. Mýlil jsem se. „Chceš jogurt? Nebo mám ještě cereálie.“ jeho obličej naznačoval: Nebo něco jiného? Já vůbec nevím, co rád ráno jíš. Přetrhl by se aby mi vyhověl. Já nevěděl, co říct, myslel jsem si, že cereálie snídají v USA jen děti, pak mě napadlo, že on se občas trochu jako dítě chová, zůstává duchem velmi mladý a tak si občas dovolí dětskou snídani, jeho bezprostřednost, bezelstnost a otevřenost vždycky tomu napovídala, samozřejmě umí být i zodpovědný a dospělý, to je třeba dodat. Měl jsem chuť na jogurt. Jednak jsem cítil z tónu hostitelova hlasu jakýsi závan automatičnosti, jakože jogurt ráno musí být, je automatický a bez něj by to nebylo ažtak ono, a pak tedy americké křupíny znám, kupuji si je, nechávám si je dovážet od specializovaných obchodů, nemyslím žádné české náhražky. „Jogurt, prosím.“ Přikývl a vytáhl misku, které říkal „malá“.

Misky i sklenice tu byly barevné, každá jiná, stejný styl, ale odlišná barva. A napadlo mě, že v New Yorku je všechno větší a velké. Jak hodně špatně vidím je třeba mi všechno ukázat, nabral teda obrovskou lžicí ze zavalitého kelímku spoustu jogurtu. „Ještě?“ Zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel jsem, jestli to do sebe nasoukám, protože se tvářil, že ještě neskončil, jemu se to zdálo evidentně málo. Podal si „vaničku“ plnou nejrůznějšího ovoce a mě se začaly zbíhat sliny, koukalo tam na mě několik druhů melounů, kiwi, hrozny, jahůdky… prostě snad všechno. Zabořil dovnitř maxilžíci a zase mi toho haldu nabral. Vypadal spokojeně, asi poznal, že jsem jak v Jiříkově vidění, no ovoce já moc rád, zvlášť čerstvé, jo jo, žil jsem svůj americký sen. „Med?“ Cože med? Fakt řekl med? Tak tohle znělo famózně. „Jasně.“ Snad by mi tam nalil celý obsah skleničky. „Stačí! Stačí!“ „Taky myslím.“ smál se. „Džus? Čaj?“ Při druhém slově zapochyboval, v Praze mi dal čaj a bergamot způsobil silnou nevolnost kvůli prázdnému žaludku, i když jsem pocit hladu neměl, tak se on teď přikláněl k džusu. „Džus.“ Samozřejmě vybral modrou skleničku. „Tady. Sněz si to v obýváku.“

Lidi, to byla nejlepší snídaně, kterou jsem kdy měl. Chutné, kvalitní, čerstvé ovoce, kvalitní med a naprosto úžasný bílý jogurt, všechno se rozplývalo na jazyku, cpal jsem se až se mi dělaly boule za ušima. A ten džus! Stoprocentní, šťavnatých pomerančů, po kterém se mi fakt stýská a to máma neo já sám nekupujeme žádné podřadné výrobky. Prostě paráda. Náš hostitel takto snídá každý den.