Zdroj: Untapped New York
Uveřejněno: 23.3. 2020
Původní autor: Noah Sheidlower

Fotky jsou linkovány z původního článku a nejsou umístěny na tomto blogu.



Newyorské nemocnice začaly pociťovat tlak, protože případy koronaviru stále rostou na desítky tisíc. Stát New York staví na čtyřech místech dočasné nemocnice a přeměňuje na nemocnice další budovy. Přesto může být zajímavé ohlédnout se za některými z nyní zaniklých nemocnic v New Yorku, které změnily moderní medicínu a revolucionizovaly lékařské praktiky, používané po celém světě. Některé z těchto institucí, pokud nebyly přeměněny na conda (způsob bydlení) a jiná podobná využití, mohou být užitečné v současném boji proti koronaviru.

1. Goldwater Hospital

Na Rooseveltově ostrově byla Goldwaterova nemocnice otevřena v roce 1939 jako „památník zlatých let veřejného zdraví v New York City“. Na začátku roku 2014 jí však zdemolovali, nacházela se tam, kde dnes stojí polečnost Cornell Tech. V době vyřazování z provozu zde sídlily dům s pečovatelskou službou a nemocnici specializující se na respirační a rehabilitační medicínu. Mnoho pacientů bylo před uzavřením přesunuto do Coler Hospital na severním konci ostrova.

Sigismund Schulz Goldwater, který působil jako komisař pro zdraví, chtěl zvýšit důraz zdravotní péče na studium chronických onemocnění, a tak otevřel nemocnici, aby se zapojil do dlouhodobějšího výzkumu. V prvních letech se Goldwater starala o pacienty s obrnou a také provozovala opravnu invalidního vozíku. Columbia a NYU (univerzity) měly v nemocnici výzkumné jednotky a válečné oddělení zde také provádělo tajný výzkum malárie a tolerance lidské teploty. Architektura zařízení umožnila pacientům přímý přístup ke světlu a čerstvému vzduchu.

2. Saint Vincent Catholic Medical Center

SVCMC léčilo pacienty během mnoha významných událostí, jako je požár ve Triangle Shirtwaist Factory , potopení Titanicu, výbuch z roku 1975 ve Fraunces Tavern nebo pří 9/11. Nemocnice založila první AIDS oddělení na východním pobřeží a druhé v zemi. V roce 2005 zařízení požádalo o bankrot. Po snaze udržet nemocnici otevřenou po desetiletí byla v roce 2010 její pohotovost uzavřena a v roce 2013 zdravotní centrum zdemolovali.

3. Brooklyn Naval Hospital

V roce 1824 potřebovalo ministerstvo nahradit nedostatečné prostory své první nemocnice a tak koupilo teto trakt. V 50. letech 19. století se tato nemocnice stala hlavní nemocnicí zdravotnického systému námořnictva USA, ošetřovala námořníky a pracovníky doků, měla kapacitu 150 pacientů.



Podle článku v Brooklyn Daily Eagle se v Brooklynské námořní nemocnici během Občanské války starali o téměř čtvrtinou všech zraněných Unie. Počátkem 20. let byla nemocnice díky své expanzi považována za jednu z nejlepších civilních nemocnic ve Spojených státech. Do roku 1913 nemocnice rostla, aby vyhověla pacientům s nakažlivými chorobami, a za První světové války mohla nemocnice pojmout až 3 000 pacientů najednou.

Po druhé Světové válce námořnictvo oznámilo, že by v roce 1948 nemocnici uzavřelo. Mnoho pacientů bylo převezeno do námořní nemocnice St. Albans v Queensu a poté námořnictvo změnilo účel využití traktu.

10. AIDS/HIV

HIV / AIDS, šestá hlavní příčina smrti ve Spojených státech mezi dospělými ve věku 25 až 44 let, si vyžádala životy více než 100 000 Newyorčanů. Jeden z prvních záznamů se datuje do roku 1981. Protože s touto nemocí bylo diagnostikováno stále více osob, New York začal přijímat drastická opatření, aby se pokusil najít lék a podpořit bezpečnost během užívání drog a sexu.

Organizace na podporu komunit, jako jsou Gay Men's Health Crisis a ACT UP (AIDS Coalition To Unleash Power), pomohly mnoha pacientům s HIV / AIDS přizpůsobit se životu s tímto onemocněním. Záznamy NYC říkají, že v roce 1987 bylo na služby proti AIDS vynaloženo 400 milionů dolarů. Byly vytvořeny horké linky, které poskytují poradenství postiženým osobám, a také zřízeny nové programy výměny jehel, aby se zabránilo šíření choroby. Přes toto úsilí se AIDS stal v 80. letech hlavní příčinou úmrtí mužů ve věku 25 až 44 let a černých žen ve věku 15 až 44 let.

11. Prasečí chřipka

St. Francis Preparatory School v Queensu kde vypuknutí prasečí chřipky v NYC začalo.

Pandemie nového kmene viru chřipky A / H1N1, začala na jaře roku 2009 a vyžádala si životy 105 obyvatel New Yorku a 101 obyvatel státu New York. Prasečí chřipka zabila ve Spojených státech kolem 3 400 lidí a infikovala kolem 115 000. 24. dubna 2009 si 150 studentů z přípravné školy St. Francis v Queensu stěžovalo na příznaky podobné chřipce a o dva dny později CDC potvrdilo, že tyto případy byly spojeny s prasečí chřipkou.

K první smrti v New Yorku došlo až o měsíc později 17. května, kdy zástupce ředitele školy podlehl/a této nemoci. V lednu 2010 chřipka začala vymizet, ale přesto prasečí chřipka vešla do historie jako jedna z nejdražších pandemií v historii Spojených států.

12. Propuknutí spalniček (2019)

V roce 2019 čelilo New York City podstatnému nárůstu případů spalniček proti předchozích let, přičemž do května bylo potvrzeno 423 případů. New York předtím čelil spalničkám v 80. letech, kdy roční míra úmrtnosti kolísala mezi 2 000 a 10 000 osobami. Nejvíce byly postiženy oblasti Williamsburg a Borough Park v Brooklynu a 9. dubna 2019 starosta de Blasio vyhlásil nouzovou situaci v oblasti veřejného zdraví.

Prohlášení vyžadovalo povinné očkování v těchto oblastech a uložilo pokutu 1 000 $ těm, kteří odmítli. V červnu 2019 přijal New York nový zákon, kterým se ruší náboženské a filozofické výjimky pro očkování. Začátkem září prohlásilo zdravotní oddělení propuknutí za skončené.

poznámka: Přehodnocení názvu kategorie série, nejsem si jistý, ale spíše se fakt jedná o poznámky. Fotky jsou linkovány z původního článku.

7. Propuknutí neštovic (1947)

Neštovice byly hlavní příčinou úmrtí již od počátečních koloniálních dnů a hlavní propuknutí v letech 1633–1634 zabilo přibližně 70% populace původních obyvatel. V roce 1770 vyvinul Edward Jenner vakcínu proti neštovicím z kravských neštovic a poslední případ onemocnění byl zaznamenán v roce 1949. Nicméně, neštovicím podlehlo mnoho Newyorčanů během 19. a 20. století: Nemoc zabila téměř 2 000 lidí v letech 1872 a 1875 ale i mimo to během 19. století na ni umíraly stovky Newyorčanů každou dekádu.

Březnu 1947 v New Yorku došlo k ohnisku neštovic, které postihlo pouze 12 osob, ale vedlo k očkování více než 6 350 000 dospělých a dětí během tří týdnů od jeho objevu. 24. února 1947, obchodník s koberci z Maine jménem Eugene Le Bar onemocněl poté, co nastoupil do autobusu v Mexico City mířícího do New Yorku. I přes jeho horečku a vyrážku byly neštovic vyloučeny, protože měl jizvu po očkování proti neštovicím. Le Bar zemřel 10. března. Dva pacienti na stejném patře jako Le Bar se stejnou horečku a vyrážkou jako on byli následně diagnostikováni s neštovicemi. U hrstky dalších osob přijatých do nemocnice Willard Parker, kde Le Bar hospitalizovali, se nemoc také objevila.

Začátkem dubna byla veřejnost informována o propuknutí a starosta New Yorku William O'Dwyer oznámil, že každý ve městě má dostat očkování proti neštovicím. Ministerstvo zdravotnictví tehdy mělo pouze 250 000 jednotlivých dávek vakcíny a 400 000 hromadných. O'Dwyer se tedy setkal se sedmi americkými farmaceutickými společnostmi, které společně za tři týdny vyrobily 6 milionů dávek vakcíny pro celé město. Všude kde si dokážete představit byly zřizovány očkovací kliniky - od nemocnic přes policejní stanice až po školy a dobrovolníci chodily od domu k domu a vyzývali obyvatele, aby se nechali očkovat. V prvním týdnu bylo očkováno více než 600 000 Newyorčanů a s 3. květnem 1947 byla poslední očkovací klinika uzavřena.

8. Asijská chřipka

Pacienti léčení na asijskou chřipku 1957, Wiki.

V roce 1956 vypukla pandemie „Asijské chřipky“ - viru chřipkového typu A, původem v Číně, který se rozšířil ve východní Asii i do Spojených států a zabil mezi jedním a dvěma miliony lidí. Koncem září 1957 New Yorkské zdravotnické oddělení potvrdilo 350 případů chřipky v New Yorku a začátkem října oznámilo, že téměř 11 000 lidí si stěžovalo na symptomy podobné chřipce. V roce 1958 byla pandemie v USA odpovědná za 60 000 úmrtí.

První vakcínu proti asijské chřipce v New Yorku podal 16. srpna 1957 Dr. Joseph Ballinger v nemocnici Montefiore a byla hodnocena jako účinná z 45 až 60%. Chřipka vzala životy tisícům Newyorčanům.

9. Tuberkulóza

V New Yorku během osmdesátých let se tuberkulóza dramaticky rozšířila po celém městě, v roce 1992 obdržela diagnózu tuberkulózy přes 3 800 Newyorčanů. V roce 1990 mělo New York City 15% případů v zemi a roku 1991 mělo TBC 50 ze 100 000 Newyorčanů. U Afroameričanů ve věku 35–44 let byl výskyt překvapivě 469 ze 100 000 osob.

New York vyvinul přímo pozorované terapeutické programy (DOT) pro zlepšení míry dokončení léčby a kontrola nad infekcí byla zlepšena v institucionálním prostředí. Lék na tuberkulózu nalezli také v New Yorku, v nemocnici Seaview Hospital na Staten Islandu.

4. Břišní tyfus

Z New York American, 1909, wiki

Mary v roce 1883 emigrovala do New Yorku jako teenager, narodila se v roce 1869, pracovala jako kuchařka pro mnoho rodin v New Yorku a na Long Islandu a to i přesto, že byla asymptomatickým nositelem tyfu, znamenaje - mohla šířit nemoc bez výskytu jakýchkoliv příznaků, údajně nakazila nejméně 51 osob a byla 23 let svého života v karanténě na North Brother Islandu. Přestože nemoc rozšířila pouze na to, co se zdá být malým počtem lidí, stala se tváří epidemie v New Yorku. V roce 1914 byla vyvinuta a licencována vakcína.

5. Španělská chřipka

Aby se zabránilo šíření chřipky, vytvořila Rada zdraví harmonogram, který reguloval otevírací dobu podniků a zároveň pomáhal s přetížením systémů veřejné dopravy v dopravní špičce. Kromě toho se ve městě vystavělo asi 150 dočasných zdravotnických středisek. Rada také informovala studenty o způsobech, jak udržet zdraví během vrcholku chřipkové sezóny, což prospělo zejména rodinám přistěhovalců. Zajímavostí je třeba školy a divadla nebo kanceláře zůstaly během španělské chřipky otevřené.

6. Obrna

Během vrcholu epidemie byla uzavřena divadla, kina a další veřejná místa, veřejná shromáždění byla většinou zrušena a děti byly odrazovány od vstupu do bazénů nebo na pláže. Domy infikovaných pacientů byly označeny štítky a rodiny umístěny do karantény. Simon R. Blatteis z Úřadu pro prevenci nemocí zorganizoval speciální personál lékařských inspektorů a zdravotních sester, aby každý den navštívili všechny nemocné, a založil v Brooklynu šest klinik pro přijímání obětí dětské obrny.

Písařka má oblečenu chřipkovou roušku, NYC 1918, foto z národního archívu

Zdroj: Untapped New York
Původní autor: Noah Sheidlower
Uvěřejněno: 20/03/20
----
Fotky jsou linkovány ze zdroje a nejsou uloženy na tomto blogu. Kvůli náročnosti na čas může být překlad trochu pokrácen.


Od doby, co se v roce 1788 New York stal státem, čelilo New York City řadě epidemií, které ohrožovaly velkou část jeho populace. Od vypuknutí koronaviru až ke žluté zimnice v roce 1795, New York City, jedno z největších a nejrozmanitějších měst v USA, se muselo a musí starat o ochranu zdraví svých občanů. Od konce 18. století se město dozvědělo opravdu hodně o tom, jak se vypořádat s epidemiemi, ale jízda nebyla pro Newyorčany za posledních 250 let tak úplně plynulá.

1/12. Žlutá zimnice

Karanténní nemocnice, Staten Island, obrázek z městské veřejné knihovny

V srpnu 1793 zasáhla Philadelphii epidemie žluté zimnice, která zabila asi 5 000 obyvatel z 50 000. V září 1793 uprchlo z města více než 20 000 obyvatel. Benjamin Rush, považovaný za zakladatele americké medicíny, pomohl zorganizovat reakci vlády na epidemii ve Philadelphii a k léčbě nemocných pacientů použil pouštění žilou. Během této doby, New York měl karantény proti uprchlíkům a zboží z Philadelphie, itak poslal Philadelphii 5,000 dolarů a zásoby jídla.

Jen o dva roky později v roce 1795 se však objevila žlutá zimnice na Manhattanu, trvala do roku 1803. Ačkoli žlutá zimnice v prvním roce zabila desítky Newyorčanů, lidé se zdráhali propagovat epidemii kvůli strachu ze ztráty podnikání a hromadné migrace z New Yorku. Lékaři si také zpočátku neuvědomili, že se žlutou zimnici šířily komáři, mnozí předpokládali, že začala skrze hnijící kávu nebo špatnou hygienu ve slumech. V roce 1798 zemřelo v New Yorku na žlutou zimnici kolem 800 lidí, s úmrtností téměř 50%. V roce 1805 na ní zemřelo dalších 270 lidí, a to i poté, co epidemie pohasla.

2/12 - Cholera 

New York čelil třem hlavním vlnám cholery v letech 1832 až 1866 a zabíjel všude od dvou do šesti Američanů denně. Cholera, střevní infekce, poprvé zasáhla Indii poblíž Kalkaty v roce 1817, nakonec se rozšířila na Středním východě a v Evropě. Po šíření zpráv o epidemii choroby New York okamžitě přijal do karantény připlouvající lodě z Evropy, ale opět se zdráhal činit veřejná oznámení o šíření této nemoci.

Cholera zasáhla New York kolem června 1832 a během několika měsíců zabila přes 3 500 Newyorčanů, postihla převážně chudé Afroameričany a Iry, kteří žili v newyorských slumech a  zabila téměř 1 000 dalších lidí do roku 1834, ale druhá vlna zasáhla New York v roce 1849, kdy zemřelo přes 5 000 lidí. Navzdory úsilí města o zastavení šíření nemoci podlehlo dalších 2 000 lidí v roce 1854 a 1 100 lidí v roce 1866, čímž se epidemie cholery stala jednou z nejničivějších v historii New Yorku. Nyní víme, že choleru může způsobovat a šířit kontaminovaná voda.

 3/12 - Záškrt 

Záškrt, bakteriální onemocnění, zabilo na konci 19. a začátkem 20. století tisíce Newyorčanů, zejména dětí. Koncem roků 1800 byla vyvinuta vakcína proti záškrtu, ale do 20. let 20. století nebyla široce dostupná. Záškrt měl v letech 1881 a 1887 dvě hlavní vlny a zabil v nich 4 900 a 4 500 osob. V letech kolem roku 1890 se úmrtnost zpomalila, ale mnoho rodin se zdráhalo posílat své děti do školy kvůli vysoce nakažlivé povaze nemoci.

Foto: Dahlia

Jackson Heights je sousedství v severozápadní části čtvrti Queens, na východě sousedící s North Corana, s Elmhurst na jihu, s Woodside na západě, se severní Astorií na severozápadě a konečně, severovýchodním sousedem je East Elmhurts. Tato čtvrť stojí za zmínku také kvůli svému osobitému rázu a unikátní architektuře a příjemné občanské vybavenosti. Největší podíl populace tvoří Hispánci a Asiaté, to se rovněž projevuje množstvím bister, kde se můžete chutně najít za rozumnou cenu. 

Naše ubytování

Právě tady jsme pět dní bydleli, pro JH jsou typické na New York nízké asi 6ti patrové domy s fasádou s červených cihel, aspoň myslím, že šlo o cihly, a plochou střechou, kde se nacházelo odpočívadlo s křesly a okouzlil nás uklidňující pohled na město. Z jedné strany kdo lépe vidí než já šlo v dálce zahlédnout přistávající a odlétající letadla z JFK a z druhé strany o něco blíže z La Guardia. Čtvrť je to dost ‚zelená‘ a poměrně tichá, metro i obchod s potravinami jsme měli jen málo minut od budovy a leč hostitel bydlí v suterénu (prý protože nejlepší pro sousedy, vzhledem k tomu, že skládá hudbu) nerušila nás nijak moc ulice.

Stojí za to sem zavítat?

Určitě! Po náročném dny na pulzujícím Manhattanu jsem se rád vracel do klidu JH, která působí tak trochu nepatřičným dojmem co se týká českého chápání New Yorku, protože jeho představy nijak zvlášť nenaplňuje a občas se jim i vzpouzí. Najdete tu už zmíněné na Velké Jablko nízké bytové domy ale taky třeba rodinné domky a neobyčejné řadovky, jsem názoru, že svou architekturou vás JH jako mě donutí si říct „Wow, tak tohle bych v NYC nečekal“, čtvrť má svou vlastní kouzelnou atmosféru i skutečně historické budovy, pulzuje v rytmu města, ale přitom skýtá jakýsi klid. Je to jedna z těch sousedství, které byste si měli projít, jedná se o jeden ze skrytých pokladů města, mimo turistické perimetry.

Bylo zde 5 historických divadel, které nyní slouží k jinému účelu nebo jsou uzavřena, asi bych zmínil třeba Eagle Theater v art deco stylu, otevřené roku 1936, a potom Fair Theatre (o. 1939) na Astora Blvd. A samozřejmě vás musím nalákat na stavy z dob Tudorovců (1485 – 1603). Co se týká kultury je JH jedno z nejrozmanitějších míst v New Yorku, to způsobuje pestré demografické obsazení, někdy se může stát, ze narazíte na pouliční prodejce, kteří nebudou umě anglicky, byť sem emigrovali a pokud se rozhovoříme o jídelníčku, tak tady může být hodně obohacující o nové zkušenosti a vlastně pokud máte oblíbenou nějakou kuchyň, tak jí tu z největší pravděpodobností najdete obsaženou.

A ještě bych rád přidal, že (asi) každé nedělní ráno se tu konají farmářské trhy ve Travers Parku, stejně jako letní koncerty. Travers Park je lokálním multifunkčním sportovištěm, zahrnující tenis, basketball, handball a další, ale někdo se mě doptával na čerstvou zeleninu, tak jsem si vzpomněl na ty trhy. O této čtvrti se dá jistě napsat víc, avšak není nad to objevovat sami a spíše se tam vypravit a vše vidět na vlastní oči a nasát tu jedinečnou atmosféru.

Vyprávění pokračuje, letadlo přistálo, my se nikam nehrnuli, spořádaně tak nějak čekali a přemýšleli jsme nad tím jak zvládneme imigrační pohovor, jak to celé bude vypadat, přijde objednaný asistent? Mezitím jsme si posbírali naše saky paky, no vlastně jen naše carry-ons. Nic netrvalo moc dlouho a vydali jsme se ven, technicky vzato jsme ještě vůbec nevkročili na půdu NYC, avšak první zásadní věc jsme zvládli, byli jsme tady. V žaludku jsem měl motýlky. Letušky nás nasměrovali ke frontě čekajících asistentů, nějak si přesně neuvědomuji jak se to přihodilo, ale najednou se nás jeden muž s vozíkem a v zaměstnanecké uniformě letiště ptal na jména a o koho z nás se má postarat. Několikrát se ujistil, že naložil toho správného člověka a vyjeli jsme. Trochu jsem se klepal, nervozitou, rozrušením… užíval jsem si každý centimetr legendárního letiště, žádné fronty, prázdný koridor, nápisy na stěnách definující New York, třeba skrze Sinatru. Za oknem… tak blízko jako nikdy, samotné Velké Jablko.

Podle přízvuku bych našeho asistenta typoval na hispánce, sympaťák s šedými vousy a vlasy, s brýlemi na nose, jednal rychle a ohleduplně, pokud třeba odepínal si vytyčující pásky a vracel je zpět. U samoobslužného kiosku zařídil za mě všechny náležitosti, vložit pas, fotka… a mohlo se přistoupit k pohovoru. Samozřejmě přednostní právo, vlastně jsme čekali jen kvůli „kolegům“, sešlo se několik vozíčků naráz, věřte mi to je ohledně front ostatních skutečně nic co by stalo za řeč. Přišli jsme na řadu rychle. Cestujete spolu? Ano? Jak dlouho tu budete? Parťačka neváhala a odpovídala za nás oba, jen to odsýpalo, ona je prostě skvělá. Jaký je účel cesty? Návštěva atd. Otisky, fotka a vysněné: Enjoy yor stay! Šlo o otázku pár minutek, maximálně pěti. Tím ale asistence nekončí.

S parťákem v patách mě pan Asistent vyvezl přes výdej zavazadel mimo všechny tyhle náležitosti do takové menší vstupní haly, zvenčí přicházeli lidé, byla tu sedátka a stolky pro nabíjení mobilů, velké hodiny a tabule. Přemýšlel jsem jestli mi bude fungovat zdejší WiFi a jak se spojíme s hostitelem, nikde nečekal. Předpokládal jsem něco jako vystupte si a užijte si pobyt, poděkování za skvělou asistenci a rozloučení se, ale spletl jsem se. „Vyzvedne vás tu někdo?“ povídal pán z dávko starostlivosti v hlase, dal tím najevo, že nás tu jentak nenechá, že mě nevyklopí a nazdar. „Ano, ale ještě tu není.“ „Nevadí, máte na něj či na ni číslo?“ „Ano, ale nemůžeme volat.“ „To nevadí, já zavolám.“ Tak jsem třesoucíma se rukama našel kontakt v telefonu, asistent si jej opsal do svého, vytočil jej, ohlásil se, předal telefon parťačce (tak nějak jí braly jako mojí pravou ruku a vždy hovořila ona, tak asi proto). Ta se snažila nedat na sobě znát rozčarování, našeho hostitele vlastně neznala a tak si asi říkala, wtf, why! Ale zachovala se jak profík. Vysvětlila kdo je a proč, že je tu se mnou… „Mohl bych nás prosím přijít vyzvednout.“ „Určitě, zůstańte kde jste, do půl hodiny jsem tam.“ „Díky ahoj.“ Vrátila mobil a ujistila tu úžasnou nápomocnou duši, že uvítací jednotka je na cestě. Chtěl ještě počkat, ale nám bylo nepříjemného ho dál zdržovat, tak jsme si trvali na tom, to zvládneme, pán odešel a minuty začaly ubíhat… zůstali jsme sami v cizí zemi a WiFi mi nešla.

„Asi si nejmeme taxi a nejdeme nějaký hostel.“ Někteří lidé jsou tak hrozně netrpěliví, uplynulo jen asi 15 minut. Já si byl jistý, že mi mě tu hostitel nenechal, vnímam ho jako staršího bráchu a mám to od něj dovolené, vždycky jsem se na něj ve všem mohl spolehnout a řekl parťačce 30 minut. Podíval jsem se na ní stylem: Jako vážně? „Nenajmeme, žluté taxi je drahé a hostel nebudeš potřebovat, bydlení máš zajištěné.“ „Ale on nejde.“ „Buď trpělivá. Řekl 30 minut, ne?“ „Já jsem, jen zvažuju možnosti.“ Nakonec jsme se dohodli, že je brzo panikařit, několikrát jsem se stejně musel zeptat, zda si je s tou půlhodinou jistá, byla „Tak vidíš.“ Pak ale těch 30 minut uplynulo. Po pár zprávách, když už konečně připojení fungovalo, vyšlo najevo, že nás jen hledá a přišel v čas. Chudák parťak, nešlo jí nabíjet mobil, připadala si za nás dva zodpovědná a říkala si kde asi budeme spát, netrpělivost občas taky ovoce přináší, ale to nechutná dobře. Já myslel na zácpu po cestě, že mě bolí nohy. „Ale vždyť si pořád seděl?“ :D To se nevylučuje. A oba jsme potřebovali dost čůrat. :D No, prožili jsme trochu vzrůšo, ale v davu se objevila vysoká štíhlá postava, kráčející povědomým stylem chůze a študující mobil. „Počkej! Kam letíš!“ Znáte ten pocit, když někoho strašně dlouho nevidíte a pak se setkáte. „To je on?“ Parťák musela mít ze mě řádnou sedinku. On taky, čučel do telefonu a šel naším směrem, aniž by nás viděl a najednou mu někdo padl kolem krku. Když já se někdy chovám tak… infantilně. A ano, pokud začne hudrovat jeden, začne být druhý nahlodaný a nejistota se zvětší, popsal bych to jako nejdelších 40 – 50 minut v mém životě. Ale já tu skvělou ženu chápu. Naprosto jí chápu a rozumím jí. Prošli jsme vchodovými dveřmi.... a moje noha se konečně oficiálně dotkla půdy New Yorku. "Welcome to New York City, babe. You did it." Zopakoval náš hostitel. Tohle vlastně už řekl, když mě spatřil po ukončení našeho objetí, ale tentokrát jsem natahoval na brečení. Ano! Já to dokázal.

V běžném užívání New York City, ale oficiálně City of New York je nejlidnatější město Spojených Států, občas se mu přezdívá také Velké jablko nebo Město, které nespí a žije něm přibližně 8 a půl miliónu obyvatel, jeho metropolitní oblast čítá kolem 23 miliónů lidí, pro porovnání, tam by se celá Česká republika vměstnala pohodlně dvakrát.

New York založili Nizozemci roku 1625 a pojmenovali jej New Amsterodam, který se následně v roce 1665 dostal do rukou Angličanů a zanedlouho získal svůj dnešní název. NYC se také mohlo krátkou dobu pyšnit tím, že bylo hlavním městem USA, přesněji mezi lety 178 – 1790. V současnosti tato metropole patří mezi nejvlivnější města světa, udává tón třeba v módě, umění a samozřejmě na finančním trhu a burze. Město oplývá různorodostí jazyků a rozmanitostí etnických menšin, stále se rozvíjí a mění se, říká se o něm, že má své vlastní tempo i svou vlastní minutu.

New York se skládá z pěti městských částí – Brooklynu, Bronxu, Manhattanu, Queens a Staten Islandu. Přičemž je z nich asi nejznámější Manhattan, který místní často nazývají jednoduše „City“, tedy město a kde se nachází valná část nejvyhledávanějších památek, jako Empire State Building, The Bull nebo The High Line a další. Brooklyn zpočátku operoval jako samostatné město. Do současné podoby se New York zformoval defakto díky vybudování svých slavných mostů, které velmi domohly k jeho rychlému rozvoji. Z nich by bylo záhodno vyjmenovat například proslulý Brooklyn Bridge nebo Manhattan Bridge.

Ve Velkém jablku se také nalézá největší městský park světa, newyorkské metro se také vlastně stalo legendou, stejně jako žluté taxíky v ulicích. Návštěvník by určitě neměl zapomenout navštívit Broadway se svými vyhlášenými divadly nebo třeba unikátní budovu Grand Central Terminal, kde i prodávají skvělé donuty. Věděli jste, že počet žlutých taxíků je vládou nařízený a nesmí se navyšovat? Přesně tak, majitele může změnit takzvaný taxikářský madailon, ale nesmějí přibít nové. A některé z vás možná překvapí, že NYC nemá jen taxíky žluté. Ve městě stále vznikají nové a nové měnší parky.

Jedním z nejčastějších mýtů, kterým mnoho Čechů věří je, že se jedná o nebezpečné místo, tato informace patří mezi silně zastaralé informace, metropole s tím mívala obtíže, místní se ale nedali a zhruba od přelomu 80 a 90tých let je New York jedním z nejbezpečnějším měst ve spojených státech. Dále jsem se pak setkal s názorem, že Brooklyn je chudinskou čtvrtí, toto už dávno také neplatí a i když náklady na žití nebo ubytování tam nejsou tak vysoké jako u Manhattanu, Broonklyn se posunul o dost dál a vlastně si za pobyt třeba v DUMBO nebo kolem docela připlatíte. O NYC se dá napsat román, proto zde zhrnutí ukončím, protože všemu se budeme věnovat v samostných článcích, na které je skutečně skutečně vystaráno na roky dopředu.