Jako bychom si nedokázali pomoc a přesně nevíme proč jsme si něco oblíbili víc než to ostatní, někdo tíhne určité značně auta nebo má raději mince, sbírá je a má radost ze své rozšiřující se sbírky, vášní jiného jsou třeba pesexa, někomu přirostli k srdci koně, mosty nebo například kostely. Pak existují lidé, které srdce táhne třeba k nějakým určitým profesím. Znám slepého mladíka, který je celý zapálený do záchranářů a hasičů, bedlivě sleduje všechno, co může kolem jejich zásahů a práce, čte články, vyhledává videa a dá se říct, že k těmto složkám zhlíží a velmi je podporuje. I když samozřejmě nemůže z jasných důvodů být jedním z nich, jsou mu nějakým způsobem, řekněme blízcí. Já mu tak nějak rozumím, i když nevím sám důkladně proč to takhle máme. Jsem na tom obdobně.

Akorát já, ano klidně se smějte, tíhnu jen k newyorským policistům a hasičům a svým způsobem jsem na tom „hůř“ než tento mladík, který se občas na Facebooku omlouvá protože si myslí, že už to někdy přehání a má pocit, že se snad jedná už o nějaký typ posedlosti. No, je vždy uklidněný, že jej známe, nijak nám jeho vášeň nevadí, tak se vždy upokojí a nasdílí pár dalších článků.

Na první pohled to vyznívá možná trochu komicky a dětinsky, už jen proto, že hodně dětí nějakým způsobem vzhlíží k policistům a možná až vyroste, že být v jejich sboru a honit zločince. Faktem je, že já tak nějak vždycky měl rád muže v uniformě, imponovali mi a vždycky ve mně vyvolávali určitý respekt. V dětství jsem rád hrál role policistů a tak podobně, jenže všechno to zachází ještě dál. Není jedinou zvláštností, že se „specializuji“ konkrétně na NYPD a jejich kolegy hasiče a čeští policisté mě víceméně nechávají chladným. Mají uniformy, super, když dojde na pradnážku paní policistka, jsem hrozně moc spokojený, ale… no, víte… není to ono. Mám dojem, jakoby mě k NYPD a FDNY táhlo nějaké zvláštní pouto.

Se takhle koukám na procházková videa nebo seriály a když vidím policistu musím se začít usmívat a… napíšu to i když si asi pomyslíte, že jsem blázen, vnímám uvnitř nejen radost, ale taky hrdost a sounáležitost. Kamarád má z toho srandu. Jelikož mým jedno z těch obrovských přání je se s nějakým newyorským policistou nebo hasičem setkat a vyfotit se s ním, nezajímají mě ani tak celebrity… nevím jesli si hostitel všiml, ale pochybuji, že jsem dokázal skrýt jak mě neuvěřitelně potěšilo, že ve městě kolem nás leden prošel.

Jeden z mých přátel si dělá legraci „Ty‘s asi byl v minulém životě, jeden z nich!“ a směje se. Pravdou je, že bratrství a sounáležitost mezi kolegy, vnitřně v jednotlivých odděleních v NYC patří mezi proslulé záležitosti, jde o něco, co se o nich traduje. A já nemůžu z určitostí říct, kde se to ve mně vzalo. Všechno to má ale odvrácenou nepříjemnou tvář. Přímo v New Yorku jsem si uvědomil pár věcí.

Například, určitá jakoby lehká tíseň uvnitř, pociťovaná při zvuku sirény sanitky nebo hasičů, je myslím zcela normální, každý z nás má s tím vozem spojené, že byl vyslán kvůli něčemu ne moc veselému a možná tak malé děti mají zpočátku z toho zvuku radost. V Česku si říkám, něco jako: Achjo, asi se někomu něco přihodilo, nebo: Hm, chudák někdo, asi hoří. A mám v žaludku skoro nepatrné motýlky, prostě nic co by stálo za řeč, pokud se mě to vyloženě netýká, jsem vlastně v klidu asi jako většina z nás. Oproti tomu, pokud slyším onen typický hlas newyorské sanitky či hasičů (ale hlavně té ambulance), tak se mi normálně téměř až zvedá kufr, myslím to naprosto vážně. Nedělám si legraci a nepřeháním. Jde na mě v takovém okamžiku nával tísně, kdyby vůz jen stál se zapnutou sirénou a jen neprojížděl, asi by mě přepadla panika. Ten zvuk je mi tak bytostně nepříjemný, že se začnu bát. Těžko se mi stojí na místě a kdybych nechtěl vypadat jako totální pako, utekl bych, vsadím se, že se si hostitel myslel, že se ho pevněji chytám kvůli zraku, já ale fakt bojoval se strachem a krátkým vyděšením. Nedosti tomu někdy se mi to v hlavě spojí s myšlenkami na požár, který mě děsí.

Musím dodat, že respekt z ohně mě naplňuje velmi silně, na druhou stranu se ho nebojím, svíčku si zapálím, u ohniště si posedím a líbí se mi pozorovat plameny zkrocené v krbu, jsou však okamžiky, kdy ve mně plameny cosi probudí a jakoby mě nakopávali k akci, vnímám rozrušení jako bych někdy proti nim bojoval a byl jsem v tom dobrý a ty střípky vzpomínek v ten okamžik vyplouvaly na povrch. No a, těžko se mi to zmiňuje, protože ještě méně snadno se mi formulují slova, tak aby to nevyznělo nějak blbě, fakt, že jedenáctého září zahynuli také hasiči se mě dotýká ze všeho nejvíc, i když samozřejmě je mi líto všech objetí, ale při dokumentech o požárnících, co tam zasahovali se mi klepala brada a na koncem jsem plakal jak želva, z nějakého důvodu mě jejich smrt velmi zasáhla více osobněji i když k tomu není asi důvod, celé je to velká tragédie.

Sny a snění jsou stále ještě opředeny tajemstvími, když lidé myslí, že jednu hádanku rozluští, přijde nová a s ní mnoho dalších otázek. Sám dobře nevím, jestli věřím snářům, ale přiznám se, že i mimo problematiku výkladů snů z hlediska symbolů a jejich významu, se potýkám s jinými otazníky. Docela mě zarazilo, když jsem četl, že lidský mozek neumí sám vymyslet nic nového pro sny a tak je nucen v nich používat to co zná, znamenaje, vidíme-li ve snu tvář, není nová, i přestože si jí nepamatujeme už jsme se s ní setkali, třeba se mihla v davu na pár vteřin, naší pozornosti to v podstatě uteklo, ale náš mozek ji postřehl a následně vjem použil.

Tahle myšlenka mě vrátila k uvažování nad skutečností, že už od dost útlého dětství jsem měl sny zasazené do prostředí New Yorku, nutno dodat, že jako dítě jsem se tam zcela určitě nepodíval a v tomto životě se moje první návštěva uskutečnila až v roce 2019. A zpočátku jsem rozhodně neměl moc příležitosti sbírat dostatečné vjemy pro sny, neboť nikdo z mých rodičů netrpěl na NYC, tak jako já a tak mě obklopovaly jiné věci. Takže, teď plácnu protože přesný věk neznám, dejme tomu šestileté mrně nemělo kde sebrat materiál pro detailní prostředí ve snění, které bylo později identifikováno jako části New Yorku a ani neexistoval racionální důvod proč by se tak dělo. Pak tedy nastává otázka, kde se to ve mně vzalo?

Samozřejmě se zdroje postupem času rozšiřovaly a čím jsem byl starší, víc jsem po tom pátral a dneska už je jasné z čeho moje hlava čerpá, no teď se NYC snažím obklopovat. Tehdy ale jsem začínal na pocitu, že i když se jedná o jiné budovy či ulice, jde vždy o jedno jedno a to stejné město. Útržky zpráv nebo pohlednice se jistě ke mně mohli dostat, stejně jako časopisy nebo nějaký ten cestopis, přestože jsem tohle aktivně ještě nevyhledával, jenže tyhle záležitosti mají jedno společné, zaměřují se na známá místa a symboly, mě se ale sny odehrávaly hlavně ne tolik „profláknutých“ místech, což identifikaci značně ztěžovalo a opravdu netužím kudy se ke mně ten stavební materiál dostal.

Pokud je pravda, že mozek sestavuje sny jen z komponentů, které zná a neumí si pro ně vyrobit nic originálního, pak se nabízí teorie, že si moje mysl musí všechny ty věci pamatovat. Rodiče by mi návštěvu města nezapřeli, kdyby tam sem mnou někdy někdo odcestoval, řekli by mi to. Proč by lhali? Tohle fakt nepřipadá v úvahu. Na druhou stranu sama máma přiznává, že mě to k New Yorku táhne odnepaměti a že výlet do NYC, tak trochu čekala. Město ale nikdy nebylo hlavním tématem v rodiče, dá se říct, že jí je tak nějak ukradené, nikdy se o něm moc nemluvilo. Takže co? Geny?

Může být místo takto hluboce zapsané v genech skrze příbuzné a předky? To já nevím, jsem otevřený všem možnostem, na druhou stranu nedokážu dodat podpůrné argumenty k tomu, že jde i můj případ. Víte, občas rodina mluví o nějakých vzdálených příbuzných v Americe, ale jednou to je „Amerika“, pak „Kanada“, strýček z Ameriky je nejspíš myšlen strýček z Kanady a hodně příbuzensky vzdálený, někdy sem tam se objeví nějaké jiné zmínky, ale nic určitého, já vlastně nevím, zda mám v Americe nějaké vzdálené příbuzné či ne, v souvislosti z New Yorkem jsem snad neslyšel. A já se nějak nechci doptávat, abych si pak nepřipadal hloupě.

Buďme tedy trochu odvážnější, pusťme se v teoriích do jiné oblasti a pojďme spolu zamyslet ještě nad poslední věcí. A co takhle minulé životy? Paměť z doby, kdy jsem tam žil? Vím, jak podivně to zní, ale vždycky, když se stanou podivnosti jako třeba že u pohledu kamarádovu adresu si řeknu „Hm, to je Queens“, aniž by mi to někdy pověděl a jednalo se o nějaké známé místo, mi přejde mráz po zádech při potvrzení pravdy. Jak‘s to mohl vědět? Záhadou zůstává, proč mi město přirostlo k srdci dřív než než ho navštívil a odmala mě táhne jako magnet. Zajímavější však možná je, že jakmile jsem tam přiletěl, uchvátil mě nepopsatelný pocit návratu domů, jsem poznával všechna místa, kam jsme přišli a to i ta, které nepatří mezi turistické atrakce, tedy drobnosti, o kterých se vlastně nemluví. Já to město znám! Velmi těžko se to popisuje, ale budiž důkazem k zamyšlení fakt, že o některých ulicích a částech se nedočtete nebo je neuvidíte ve filmu a podobně a vidíte je až namístě, mě ale jsou již povědomá. Samozřejmě od doby „kdy jsem tam asi byl“, uplynulo mnoho let a NYC se pořád rozvijí a mění, nevyznám se tam moc dobře, orientaci mám stíženou i zrakem, ale vím jasně, že to město znám, jako bych tam před lety dlouhé roky žil. A stesk po domově je silný. Velmi silný.

Odmalička tam chci žít, přestože velká města mě nebaví a nijak nevábí, příliš moc lidí na jednom místě mě děsí, zvláštní, že? Všichni víme, že NYC nneí žádný prcek tam mám naprosto jiné pocity, naplňuje mě spokojenost, venku jsem rád i na frekventovaných částech a vlastně se tam v davu cítím velice dobře, zatímco třeba i v Brně jsem docela vyděšený a soustavně se obávám, že se ztratím, hluk a halas davu mě děsí, připadám si zmatený a matený, pořád jsem nastražený a nervózní, to samé v Praze nebo jiných velkých městech. V NYC ne. Tam mi zmizel i skoro až panický strach přecházet cestu, se kterým bojuji téměř soustavně. Brooklynský most jsem prošel oficiálně jednou, já ale vím, že aspoň tisíckrát.