Photo: Dahlia

Po ubytování v krásné čtvrti Jackson Heights v Queens a společné večeři, když jsme konečně byli kompletní, jsme se vydali do Města, (většina místních označuje Manhattan jako „City“), kam jinam zavést hosty na uvítanou než na legendární Time Square! Samozřejmě za tmy, aby bylo možné docenit onu světoznámou atmosféru.

Time Square je vlastně křižovatka mezi Broadwayí a Sedmou avenue a zároveň náměstí v manhattanské části Midtown. Když slunce zajde za obzor tahle ulice září nespočtem neonů a reklam a snad úplně každá větší firma (možná i ta menší) se snaží tam mít umístěný svůj poutač, přičemž jsou ochotní za to zaplatit až astronomické částky. Své jméno dostala roku 1904 podle Times Building, kde dříve sídlily známé noviny New York Times. Také se této oblasti přezdívá „křižovatka světa“ a honosí se statutem světové památky a patří mezi symboly New Yorku. Tady odtud stoupá do oblak proslulá silvestrovská koule, jehož přenos sledují živě miliony lidí po celém světě a nachází se tady řada významných firem.

Samotná procházka nočním městem má velký smysl i pro mě jakožto člověka s velmi špatným zrakem, ale Time Square je prostě wow, což teda nestačilo, aby se stala mým nejoblíbenějším místem avšak ta atmosféra je neobyčejná, všechna ta světla billboardů, nezaměnitelný ruch a všechno to kolem vytvářelo nepopsatelný zážitek, na který nezapomenu, ale i tak, osobně preferuji jiná místa. Když jsme ji celou prošli zastavili jsme abychom se podívali na náhle vypuknivší vystoupení street dance dvou afroamerických pouličních umělců, kteří se zjevně dobře znali a rádi se hecovali, kdo předvede lepší kousek. Takové věci jsou tu prý na denním pořádku, to šlo dobře vidět, protože místní buď mladíky ignorovali, jakže to a podobné tu je každou chvíli, nebo se přidávali, a samozřejmě hodně turistů v tom našlo cosi co doma nemají. Můj celkový dojem s Time Square byl vesměs pozitivní a kvitoval jsem promyšlenou taktiku našich hostitelů, kteří hned od začátku, na uvítanou nasadili laťku hodně vysoko. No a :) jeden z mých přátel je opravdový filmový režiér, a ten mě režíroval a fotil přímo na Time Square, já vím jen obyčejná fotka na památku, ale stejně kdo tohle může říct? :) O něm si ale povíme jindy.

Mínusy

U Time Square je za mě jeden zásadní problém, a to sice ten, že za dne to je taková, no jak bych to řekl, nic moc, prostě trochu reklam jinak normální ulice, jdete po ní a říkáte si: Páni já jdu po Time Square, wow! Protože je to prostě legendární Time Square, ale to je jaksi celé. Pak chodíte po Broadwayi sem a tam a mnohem víc vás to zahřeje u srdce, mnohem víc ten pocit něčeho výjimečného, chápete, co myslím. Z mého pohledu, TSQ jen večer, přes den se zdá být o tolik všední a nudnější, že jsem si skoro neuvědomil, že už tam zase jsme. V noci bomba.

Než ve vyprávění vykročíme do města, rád bych v dalším článku popovídal o našem úžasném hostiteli, Corey je newyorský nezávislý umělec, v jiných článcích dál zjevně jako jen C. Dříve měl i s svou vlastní kapelu, teď působí (hlavně) na tamní scéně jako sólový muzikant, také jako DJ a podobně. Po řadě let činnosti vydal své první album v roce 2010 a teď se asi trochu podržte, protože pro mnohé teď si trochu nečekaně jde o desku punkrockovou. Byla to moje první, kterou jsem od něj celou slyšel, dostal jsem jí jako dárek k odběru newletterů. Hned jsem se s ní ztotožnil a pořád je pro mě dost terapeutická. Před tím jsem tento žánr neposlouchal. Část skladem už jsem znal, z filmu jeho dlouholetého kamaráda, ten nás taky jak se říká dal dohromady.

Jak se tak stalo? No prostě si Coreyho dotyčný vzal se sebou do Česka, kde tu měl promítat své filmy, chtěl mu dát speciální dárek k narozeninám. Před tím jsem s Céčkem již prohodil pár komentářů na soc. Sítích, ale pořád to pro mě byl ‚jen‘ ten chlápek co dodal bezva hudbu do mého nejoblíbenějšího LGBT filmu. Pamatuji si jako včera, kdy jsme vběhli s kamarádem, co mi pomáhal je ubytovat, na vlakové nádraží a já spatřil tu vysokou postavu celou v černém vystupující z davu do přibývajícího šera, dokonale vynikal nad všemi svými tmavě modrými vlasy. V tem okamžik jsem věděl, že jsem našel spřízněnou duši, nedokážu moc popsat proč, ale tak to je, jeho pozitivní energie mě doslova obklopila, druhého amerického kamaráda jsem díky svému špatnému zraku ještě neviděl a tak jsem Modrovláska objal jako prvního, dětinsky jsem mu padl kolem krku (Skoro kolem pasu, ne že byl extra obr ale je dost vysoký a ty podzimní boty měly trochu podpatek a já jakožto prcek jsem skoro stál na špičkách.) Vždycky se musí trochu sklonit, abych ho mohl pohodlně obejmou, ale znám i vyššího člověka.

No, strávil jsem se svými Američany skvělý víkend v Česku, o jejich návštěvě bych se pobavil v jiném článku, aby tento nepřesahoval únosnou délku. Dost nás to sblížilo, to společné zážitky dělávají, začali jsme taky dost psát a druhou návštěvu naší Republiky absolvoval bohužel sám, ale také oplývala řadou skvělých chvil. Na koncertě (bez nároku na honorář), který zahrál u nás ve městě oproti minule přišlo víc lidí, 31 a atmosféra patřila k těm neobyčejným. Osud nám dopřál luxusní čas spolu, druhá návštěva denního centra, kde dělám dobrovolníka proběhla tak úžasně, že vztahy se na obou stranách prohloubily a klienti po obědě skoro ani nechtějí poslouchat nic jiné, pokračuje dopisování si s ním a můj přítel se stal jejich kamarádem, kterého mají moc rádi.

Nechci machrovat nebo tak něco, ale chtěl bych říct ještě jednu věc. Jakožto transgender, jehož rodina jeho indentitu nechce uznávat a vzhledem k jiným úskalím, které tohle může přinášet, třeba vůči okolí, jsem často trpěl depresemi i myšlenkami na smrt, on ale NIKDY nezpochybňoval mě nebo moji identitu a pomalu, pomalých krůčcích mě učil jak se mít rád, že nejsem zrůda ani proti přírodě a že jsem prostě jen obyčejný kluk jako každý jiný a mohu být na sebe hrdý, například za dobrovolnickou činnost nebo jak bojuji se svými strachy a fóbiemi, nezapomene vždy pochválit a ocenit každý pokrok a dodat sílu do dalšího, celé to eskalovalo tím, že mi napsal skladbu. Ne, fakt se nevychloubám, dal mi svolení jí označkovat jako ‚my song‘ a zároveň jí na den vzpomínek na zavražděné trans kvůli transfobii, věnoval všem trans, ale její text se dá napasovat i na jiné situace a hodně mi v životě pomohl, mnoho lidí si jej oblíbilo. Od té doby se za to kdo jsem nestydím a moje vůle překonávat úskalí je mnohem větší. Sám si ale prošel hodně těžkým životním obdobím a velice si jej vážím za obrovskou vůli to překonat.

Taky mi Corey několikrát řekl, že by mi rád ukázal město, samozřejmě se mi vždycky u mailu, co to obsahoval, orosily oči, můj sen! Musel jsem na sobě ještě trochu zapracovat, ale právě minulý rok jsem výzvu přijal. Našel si i parťačku (sám mi řekl, že by byl raději, kdybych někoho sebou měl i když cestu zvládnu) a mohlo se k tomu přikročit. ‚Luxusu‘, kterého se mi dostalo hned při první návštěvě bych se neopovážil domáhat, ptal jsem na radu ohledně levného bydlení a odpověď zněla jednoduše: Ty samozřejmě budeš bydlet u mě. To samo platilo pro cestovatelskou kolegyni. Nakonec mi přenechal i ložnici, s velkým letištěm a asi 20 polštářky! Nechal mě starat se o jeho kočku, kterou bůhví proč totálně zbožňuji! Směli jsme využít kuchyň, ano včetně surovin, chytrou televizi a kávovar. Provedl nás všude možné po městě, jeho organizační schopnosti jsou obdivuhodné, všechno měl přesně promyšlené, nechodili jsme cikcak po New Yorku, ale pokaždé pokus na lokalitě vyskytovalo víc zajímavých míst, prošli jsme je hned, tak jsme toho stíhli fakt hodně. Za mě teda nejlepší hostitel, co jsem kdy zažil.

Já vím, že je trochu výstřední, občas trochu blázen a střelený, ale taky je zodpovědný a má srdce na dlani, snaží se pomoc každému, kdo za ním přijde, je empatický vůči druhým, vždy tolik laskavý a ochotný a trpělivý. A s městem už je s rostlý, neradil se tam, ale po těch letech už je plnohodnotný ‚Native New Yorker‘, žije v rytmu Velkého jablka a já doslova cítím jak puls metropole z něj do mě proudí skrze naše přátelství.

Vyprávění pokračuje, letadlo přistálo, my se nikam nehrnuli, spořádaně tak nějak čekali a přemýšleli jsme nad tím jak zvládneme imigrační pohovor, jak to celé bude vypadat, přijde objednaný asistent? Mezitím jsme si posbírali naše saky paky, no vlastně jen naše carry-ons. Nic netrvalo moc dlouho a vydali jsme se ven, technicky vzato jsme ještě vůbec nevkročili na půdu NYC, avšak první zásadní věc jsme zvládli, byli jsme tady. V žaludku jsem měl motýlky. Letušky nás nasměrovali ke frontě čekajících asistentů, nějak si přesně neuvědomuji jak se to přihodilo, ale najednou se nás jeden muž s vozíkem a v zaměstnanecké uniformě letiště ptal na jména a o koho z nás se má postarat. Několikrát se ujistil, že naložil toho správného člověka a vyjeli jsme. Trochu jsem se klepal, nervozitou, rozrušením… užíval jsem si každý centimetr legendárního letiště, žádné fronty, prázdný koridor, nápisy na stěnách definující New York, třeba skrze Sinatru. Za oknem… tak blízko jako nikdy, samotné Velké Jablko.

Podle přízvuku bych našeho asistenta typoval na hispánce, sympaťák s šedými vousy a vlasy, s brýlemi na nose, jednal rychle a ohleduplně, pokud třeba odepínal si vytyčující pásky a vracel je zpět. U samoobslužného kiosku zařídil za mě všechny náležitosti, vložit pas, fotka… a mohlo se přistoupit k pohovoru. Samozřejmě přednostní právo, vlastně jsme čekali jen kvůli „kolegům“, sešlo se několik vozíčků naráz, věřte mi to je ohledně front ostatních skutečně nic co by stalo za řeč. Přišli jsme na řadu rychle. Cestujete spolu? Ano? Jak dlouho tu budete? Parťačka neváhala a odpovídala za nás oba, jen to odsýpalo, ona je prostě skvělá. Jaký je účel cesty? Návštěva atd. Otisky, fotka a vysněné: Enjoy yor stay! Šlo o otázku pár minutek, maximálně pěti. Tím ale asistence nekončí.

S parťákem v patách mě pan Asistent vyvezl přes výdej zavazadel mimo všechny tyhle náležitosti do takové menší vstupní haly, zvenčí přicházeli lidé, byla tu sedátka a stolky pro nabíjení mobilů, velké hodiny a tabule. Přemýšlel jsem jestli mi bude fungovat zdejší WiFi a jak se spojíme s hostitelem, nikde nečekal. Předpokládal jsem něco jako vystupte si a užijte si pobyt, poděkování za skvělou asistenci a rozloučení se, ale spletl jsem se. „Vyzvedne vás tu někdo?“ povídal pán z dávko starostlivosti v hlase, dal tím najevo, že nás tu jentak nenechá, že mě nevyklopí a nazdar. „Ano, ale ještě tu není.“ „Nevadí, máte na něj či na ni číslo?“ „Ano, ale nemůžeme volat.“ „To nevadí, já zavolám.“ Tak jsem třesoucíma se rukama našel kontakt v telefonu, asistent si jej opsal do svého, vytočil jej, ohlásil se, předal telefon parťačce (tak nějak jí braly jako mojí pravou ruku a vždy hovořila ona, tak asi proto). Ta se snažila nedat na sobě znát rozčarování, našeho hostitele vlastně neznala a tak si asi říkala, wtf, why! Ale zachovala se jak profík. Vysvětlila kdo je a proč, že je tu se mnou… „Mohl bych nás prosím přijít vyzvednout.“ „Určitě, zůstańte kde jste, do půl hodiny jsem tam.“ „Díky ahoj.“ Vrátila mobil a ujistila tu úžasnou nápomocnou duši, že uvítací jednotka je na cestě. Chtěl ještě počkat, ale nám bylo nepříjemného ho dál zdržovat, tak jsme si trvali na tom, to zvládneme, pán odešel a minuty začaly ubíhat… zůstali jsme sami v cizí zemi a WiFi mi nešla.

„Asi si nejmeme taxi a nejdeme nějaký hostel.“ Někteří lidé jsou tak hrozně netrpěliví, uplynulo jen asi 15 minut. Já si byl jistý, že mi mě tu hostitel nenechal, vnímam ho jako staršího bráchu a mám to od něj dovolené, vždycky jsem se na něj ve všem mohl spolehnout a řekl parťačce 30 minut. Podíval jsem se na ní stylem: Jako vážně? „Nenajmeme, žluté taxi je drahé a hostel nebudeš potřebovat, bydlení máš zajištěné.“ „Ale on nejde.“ „Buď trpělivá. Řekl 30 minut, ne?“ „Já jsem, jen zvažuju možnosti.“ Nakonec jsme se dohodli, že je brzo panikařit, několikrát jsem se stejně musel zeptat, zda si je s tou půlhodinou jistá, byla „Tak vidíš.“ Pak ale těch 30 minut uplynulo. Po pár zprávách, když už konečně připojení fungovalo, vyšlo najevo, že nás jen hledá a přišel v čas. Chudák parťak, nešlo jí nabíjet mobil, připadala si za nás dva zodpovědná a říkala si kde asi budeme spát, netrpělivost občas taky ovoce přináší, ale to nechutná dobře. Já myslel na zácpu po cestě, že mě bolí nohy. „Ale vždyť si pořád seděl?“ :D To se nevylučuje. A oba jsme potřebovali dost čůrat. :D No, prožili jsme trochu vzrůšo, ale v davu se objevila vysoká štíhlá postava, kráčející povědomým stylem chůze a študující mobil. „Počkej! Kam letíš!“ Znáte ten pocit, když někoho strašně dlouho nevidíte a pak se setkáte. „To je on?“ Parťák musela mít ze mě řádnou sedinku. On taky, čučel do telefonu a šel naším směrem, aniž by nás viděl a najednou mu někdo padl kolem krku. Když já se někdy chovám tak… infantilně. A ano, pokud začne hudrovat jeden, začne být druhý nahlodaný a nejistota se zvětší, popsal bych to jako nejdelších 40 – 50 minut v mém životě. Ale já tu skvělou ženu chápu. Naprosto jí chápu a rozumím jí. Prošli jsme vchodovými dveřmi.... a moje noha se konečně oficiálně dotkla půdy New Yorku. "Welcome to New York City, babe. You did it." Zopakoval náš hostitel. Tohle vlastně už řekl, když mě spatřil po ukončení našeho objetí, ale tentokrát jsem natahoval na brečení. Ano! Já to dokázal.

(příspěvek je pokračováním na tento předchozí.)

Jak jsem říkal, asistentka nás předala letuškám, česky mluvícím, které se mě hned jak jsem vystoupil z vozíku ujali a zavedli nás na naše místa. My si nepamatovali, kde kdo sedí a tak parťačka, která často létá mi dovolila sedět u okénka, abych mohl nahlížet ven, že ona to zná. Letušky přehození překvapilo, měli jasné instrukce, musejí ke mně mít snadný přístup, aby byly schopné mi s čímkoliv pomoci, my jsme jim situace vysvětlili, s tím, že vlastně prd vidím, ale trochu něco jo a letím poprvé a my byli líní študovat letenky, tak jsme se prostě nějak rozhodli, nevadilo jim to, přece cestujeme spolu a hlavní je abychom my byli spokojení. No, přišli aby nám ukázali, kde je toaleta, dostal jsem speciál povolení užívat sociální zázemí první třídy, jelikož se nacházelo nejblíže. Pak jsme se zase usadili, jedna z nich mi důkladně a detailně ukázala, jak si na ně můžu zazvonit, kde jsou audia a že fakt jako mám určitě říct, kdybych něco potřeboval.

Samozřejmě jsme obdrželi, deky (nic moc extra, ale stačila mi), sluchátka, pytlíky, vlhčené ubrouzky, masku na spaní a špunty do uší.

A jak se vlastně cítí let letadlem těžce zrakově omezená osoba? Předem bych ráduvedl, že všechno pro mě bylo vzrušující a fascinující, ale my, co hodně špatně vidíme, vnímáme vibrace a zvuky mnohem intenzivněji a já jsem brzo přišel na to, že mě mrzí absence vnitrostátních letů v Česku, do všeho co, jsem přijímal celým tělem jsem se dá se říct zamiloval. Zvuk motoru, vibrace, všechno, mě vlastně uklidňovalo, nevím jak dalece vy, se zdravýma očima cítíte to chvění toho obrovského stroje plovoucího mezi mračny, ale já si jen říkal „WOW!“ a žíval jsem naprostou spokojenost jako při ASMR, jo vím, jak to zní. A samozřejmě, tohle nevyruší ani, když si pustím něco fajn do uší, možná se ten vjem i znásobí.

A čímže jsem se to zabavil mimo kecání s parťákem? No, obrazovka byla na mě docela malá, věděl jsem, že by mě koukat dost unavovalo, proto jsem volil spíše kratší kusy a střídal to s hudbou, ale přistoupil jsem na část Lvího krále, poslechl si audio o Faraónech nebo o čem to bylo, takový dokument a protože si blížil Halloween, nemohl jsem si nechat ujít pár strašidelných speciálů Simpsonů. A dokonce se tu v nabídce nacházel Rocketman, ale toho jsem oželel i když jsem ho strašně moc chtěl vidět, špatně jsem si tím takovým rozrušením nedokázal dlouho soustředit a jak jsme uvedl, potřeboval bych na to aspoň svůj notebook ne tu malou obrazovečku, která samozřejmě spousta lidem stačí. Z hudby jsem zvolil Eltona Johna, jo jsem Eltonite, snad mě za to neukamenujete, pro kolegy: Měli zde dostupné celé dostupné album: Songs Of The West Coast, které považuji za jedno z nejlepších, ale úplně moje nejoblíbenější není. Taky jsem si nechal zahrát B. B. Kinga, no prostě jen na kvalitní vlně už od začátku, interpretů jsem vystřídal několik, už si všechny asi neuvědomím.

A nechali nás tolik hodin o hlavu? Ale kdeže, nacpali jsme se tak, že jsme po přistání nechtěli jíst, čemuž se hostitel divil, počítl s tím, že nás nejdřív nasytí a pak začne dobrodrůžo ve městě. Nebylo třeba. No a vegetariánská jídla a jiné diety se rozdávali přednostně, měli jsme pokud si dobře vzpomínám, dvě hlavnější bašty, svačinku a předpřistávací svačinku, kterou prakticky zabalili, takže se nemusela jíst tam, ale dala se vzít sebou. Varovali mě, že mi nemusí nic chutnat, ale já si na těch těstovinách šmákl, překvapila mě horda zeleniny, ovoce, máslo, medík, bagel, salátek, pevné příbory, kterými se dalo pohodlně jíst, sušenky… a samozřejmě nesmím zapomenout na pravidelnou nabídku tekutin, parťačka i experimentovala a ochutnávala něco, co ještě neměla. O tom, co nastalo po přistání si povíme příště, ale máte se na to co těšit.

Výlet do New Yorku, pro mě znamenal taky jednu velkou premiéru, měl jsem totiž za sebou jen let v malém letadlu Morava a v horkovzdušném balónu a žádný v takovémto stroji a ne tak daleko. Ano, u moře jsme s rodinou už byli, ale jeli jsme autem a i ostatní moje návštěvy po Evropě se odehrávali za použití pozemních dopravných prostředků. Už v autobuse na letiště jsem byl dost nervózní, ale zároveň hrozně natěšený. Nezvolili jsme si pro naši cestu společnost Delta Airlines. Tady musím poznamenat dvě věci asice, že už zde se mi začal plnit velký sen, z nějakého důvodu jsem vždycky chtěl letět s Deltou, osud mi přihrál příjemnou cenu letenek právě od tohoto dopravce, za což jsem byl skutečně vděčný. Druhá poznámka se tkví v tom, že jsem si objednal plnou asistenční službu kvůli svému zraku a i když jsem měl parťačku, takže v následujících řádcích si můžete přečíst jak to díky ní všechno probíhalo a co všechno to zahrnovalo. Tato služba je od Delty zdarma, má umožnit cestovat i lidem s tělesným omezením.

Můj první šok, (s drahým kafem na letišti jsem počítal) když jsme se začínali zaobírat naloděním se, přišel s uvědoměním, že jsem si sice poctivě našprtal jak se vyznat na tabulích, ale já na ně neviděl, ani s brýlemi jsem čísla a text nepřečetl, hned jsem to kolegyni oznámil, ta mi v klidu zdělila, že přece často lítá, takže tohle naprosto nevadí, spíš bude horší najít tu konkrétní přepážku, ale že to taky dáme. Proč přepážka? Jakákoliv jiná možnost není pro vás otevřená, pokud máte objednanou asistenci, musíte se totiž nahlásit personálu a oni potom se dle toho zařídí. Tam nám potvrdili, že o všem vědí a poslali nás ke kiosku, kde jsme si směli část náležitosti i tak vyřídit a ušetřili tím čas a čekání ve frontě, že to chvíli potrvá než si pro nás někdo přijde. Mladé ženy v uniformách Delty, Češky, nám pomohli a poradili, takže to odcejpalo velmi hladce. Pak přišel na řadu přepohovor, v češtině, v podstatě se ptali na základní otázky jako bychom už byli v cíli. Oddělili nás ale. Všechno si to zapisovali a nešlo o nic složitého, do dnes netuším jestli tento předpohovor podstupují všichni nebo jen ti s touto službou. Po té jsme se měli posadit a vyčkat do příchodu asistenta.

Panovala uvolněná atmosféra a já jak jsem si vše nastudoval, jsem si říkal pro sebe vůči kolegyni: Ty ještě uvidíš, jestli vše proběhne hladce, nebudeš chtít s nikým jiným cestovat, zatím ale textovala se synem a já se snažil se uklidnit, protože nikdo nešel. Ale po chvíli jsem zaznamenal paní s vozíkem co k nám kráčela osvětleným koridorem, u nás se lámavou češtinou omluvila za čekání a vyzvala mě ať se posadím, ohradil jsem se, ale ona mi vysvětlila, že takto budeme rychlejší , tak ať i když dokážu chodit, mám se uvelebit a vyrazíme. Divila se „Ale vy něco vidíte?“ Přisvědčil jsem „Něco ano, ale mám praktickou slepotu.“ Nevím zda rozuměla. Zezadu založila naše kufry a vyjeli jsme. Pocestě si paní uvědomila zásadní informaci, Gate se ještě neotevřel, takže ke kontrole ještě nemusíme. Navrhla nám ponechání vozíku. „Tímpádem si tu můžete nechat zavazadla a třeba si to tu projet.“ Kolegyni se to hrozně líbilo, pohodlnější bylo vozit mě než se tahat s kufrem. Poděkovali jsme a začala akce: Nalezení Lázeňských oplatků nebo Kávenek pro hostitele, prohlížení si výloh v Duty Free zóně, pátrání po zdroji nabíjení mobilu, prostě zábava. Jsem té paní asistentce moc vděčný za to k čemu svolila. No, po jejím návratu převzala řízení mého vozidla a z trochu punkové jízdy se stala svižná rozvážná jízda. A mě došlo, ježiš ještě ta kontrola.

Ve skutečnosti není se čeho hrozit, asistent vám zařídí vše potřebné, smí s vámi být odbaven přednostně, netrčí ve frontách a poradí co a kam na pás položit, parťačka mohla jít s námi. U bezpečnostního rámu jsem sice musel vystoupit ze svého okolečkovaného útočiště, ale jen na chvíli, k pásu mě zaměstnankyně letiště vzala lehce za ruku a za ním pak podala ruku druhá, všichni byli nesmírně milí a trpěliví, když jsem něco neviděl nebo nevěděl jak udělat vlídně vysvětlili znovu a nasměrovali mě. Za kontrolou jsem se znovu posadil na vozík a mezi prvníma mě paní vezla přímo do letadla a předala nás letuškám. O tom co se dělo pak si ale povíme příště.

Dneska vám rád popsat moje zkušenosti ohledně asistence od Českých drah, protože to se může pro vaší cestu do New Yorku hodit jako mě, zrakové omezení nemusí nutně znamenat až tak velkou překážku, jak by se mohlo zdát. Předem je záhodno napsat, že služba asistence od národního podniku patří mezi bezplatné, ano je zdarma a má poskytovat jakési vyrovnání bariér a umožnit cestovat osobám se zdravotní postižením.

Jak si službu zajistit?

Samozřejmě nikam nemusíte běhat a všechno lze objednat on-line. Přímo na stránce dopravce vyplníte formulář, kde uvedete požadavky a váš spoj nebo spoje, na to tedy potřebujete vědět údaje o vlacích, ty ale najdete v jízdním řádu. Jde o to, že se vás musí vlaková četa připravit, aby vše fungovalo jak má. Nejlepší je si potřebu asistence nahlašovat minimálně 24 hodin předem, ne-li dříve, některé speciální pomůcky a zařízení se potřebují nachystat a nejsou automaticky k dispozici. Po vyplnění formuláře čekáte na schválení. Nepočítám, že by s mojí prostou asistencí někdy byl problém, ale lidé žádají i jiné věci a ne vždy lze požadavkům vyhovět, proto si dopravce nechává prostor k zamítnutí nebo k prodiskutování alternativ. Pozor: Neexistuje, abyste si pak řekli, že pojedete jiným vlakem, pokud to předem nezkonzultujete s poskytovatelem služby a nedomluvíte se jinak! Vlaková četa s vámi počítá přesně pro uvedený spoj! A asistence zahrnuje přednosti odbavení, nečekáte ve frontách například.

Jak to probíhá?

Paní vlakvedoucí mě zavedla na místo, nakázala mi abych nechal kufr být, že se o to postarají, to vyznívá až hrubě, ale slova často neumí dobře ukázat realitu, chybí tón a výraz ve tváři. Ve skutečnosti jsem neměl vůbec dojem, že jí obtěžuji, jen mě naznačovala: Všechno se děje rychle, není čas na dlouhé rozmluvy, my uděláme pro vaše pohodlí maximům ale nechte to na nás a uvolněte se, my máme své postupy a vy nemusíte nic – až na poslouchání našich pokynů, pravda, ale ty jsou tu pro vás. Jak jsem se posadil, paní mi pověděla: „Seďte mi dokud si pro vás nepřijdu, nikam beze mě nechoďte a než zastavíme, pořád seďte, před stanicí to může na výhybkách házet, tak ať nespadnete.“ Přikývl jsem. Vypadala spokojeněji. Napadlo mě, že s některými klienty to asi nemají lehké. „Nikdo vás tu nenechá, prostě seďte než si pro vás přijdu.“ Musel jsem vypadat vyděšeně :). Spoj zahrnoval přestup, zvolil jsem ho kvůli víkendovým omezením na dráze, které mohlo vyrábět zpoždění a mě nemohlo uletět letadlo, takže tady popis fakt nekončí. Během cesty mi paní vlakvedoucí několikrát připomněla abych zůstal na místě a zeptala se jestli něco nepotřebuji, třeba na toaletu. Ale do Třebové to je chvilička, tak jsem nic nepotřeboval, když si pro mě znovu přišla její tón byl o hodně milejší, ne že by předtím nebyl, ale zmizelo z jejího hlasu dost z přísnosti. Asi že jsem vzorňásek a dobře se mnou ‚pracuje‘.

Takhle akce mi taky ukázala něco jak to u ČD funguje, protože mě paní vlakvedoucí vysvětlila, že si budou „Předávat kasu“ a pán, co jí bude mít na starost se mnou počká a spolu s ní mě předá vlakvedoucímu dalšího vozu. Shodou okolnosti vlak měl dojet na stejnou kolej, takže se nekonala část, kterou nazývají transfer nebo prostě přestup, jak se rychlík přihasil, pan Kasička, jak si mu tak říkám, popadl můj kufr a mě a vyzval mě abychom si pospíšili, že nejdeme „Toho komu mě mu má dát“. Ale paní průvodčí nám šla vstříc a že už se o to postará, našla vlakvedoucího, ten jí rychle zdělil kam se mnou a hle, šli jsme do první třídy k vyhrazeným sedadlům pro ‚nás‘, ano usadil jsme se v první třídě, na samostatném pohodlném sedátku u okna a dostal malou flašku vody. Po čase přišel pan vlakvedoucí, představil se a podal mi ruku. Což jsem si připadal ‚luxusně‘, jako nějaká významná osoba. Požádal mě, abych seděl a kdybych něco potřeboval, tak ať dám vědět, aby průvodčí, že bude procházet nebo přímo jemu a ať raději nikam nechodím. „V Praze si vás převezme pán, který s vámi dál počká a pak dále budete pokračovat s někým, kdo se o vás postará tam.“ Pohoda. Víte, normálně jsem v žádosti o službu uvedl, že potřebuji pomoci se dostat až k autobusu na letiště, pokud to bude možné. Je to spolu provázané, asistence platí na celý areál nádraží, ale tohle stanoviště se do toho počítá i když není v budově a jde vlastně o jiného dopravce. Palec hore.

No a v Praze mi vyložili kufr, pan asistent mě zavedl k přepážkám, myslím, že to okénku bylo uzavřené ale paní tam seděla a bez problémů ho vzala nebo tak, prostě abychom nemuseli čekat ve frontě a předbíhat tak tam zajel. Ukázal mi kam položit paní peníze, ujistil se že jsem vzal všechny drobné a pak jsme si to už štrádovali k autobusu. Několikrát se ujišťoval, že je bezpečné mě tam nechat, protože parťačka je na cestě, klidně by se mnou na ní počkal. Opravdu vás nikde nenechají pokud na tom výrazně netrváte. „Ale opravdu budete fajn? Skutečně přijde?“ Vždycky vás někomu předají a také se samozřejmě ptají jestli po cestě nepotřebujete na toaletu nebo něco koupit. :) No a pak jsme jen s D. Naskočili na bus a hurá na letiště.

Červená knihovna aneb dobrodružství začíná!

Nenapadá mě lepší místo v těchto mých končinách odkud newyorské dobrodružství zahájit než právě svitavský Ottendorferův dům, místní budovu také nazývají Červená knihovna, pro její fasádu zdobenou černými cihlami. Proč? Spojitost s tím jak parádně tato nádherná kráska z 19. století zapadá do výletu snů, mi došlo, když jsem ležel 18. října minulého roku, natažený nahoře v opuštěné věži, v jejich útrobách a snažil se co nejvíce před dlouhou cestou odpočívat a nebýt nervózní. Ono totiž, myslím si, že by se tohle všechno zakladateli líbilo!

Pan Oswald Ottendofer byl svitavký rodák, který emigroval do USA, ale nikdy na své město nezapomněl a nechal tu vybudovat rozsáhlou knihovnu s velikánskou sbírkou všemožných i vzácných publikací a knížek, která se stala klenotem města a i když dnes neslouží svému původnímu účelu patří rozhodně mezi místa, která byste tady měli navštívit. Mě vždycky doslova okouzlovala svým původem zvenčí a tím jak je krásná za každého světla a svou elegancí, vlastně se dá říct, že jsem se to té budovy zamiloval a to aniž bych věděl, že pan Oswald emigroval právě do New Yorku, kde se uchytil a odkud všechno řídil.

Roky jsem kolem knihovny chodil a obdivoval její architekturu, zatím jsem ale neměl ani příležitost dojít si sem na koncert, ani jsem se tady neměl důvod ubytovat. Dovnitř jsem se paradoxně dostal až kvůli zahraničním hostům, jejichž návštěvu jsem pomáhal organizovat. No, šlo o dva Newyorčany, nezávislé umělce, o kterých vám povím později, kteří tu měli svůj program. A tak se stalo to, že lidé žijící ve městě, jenž se stalo Oswaldovým útočištěm mě pozvali dovnitř, aby mi ukázali apartmán, kde byli ubytování a totálně je nadchnul. Litoval jsem, že kulturní středisko mě muselo ubytovat jinde. Za slušnou cenu, dostanete parádní ubytování.

No, jeden z Newyorčanů se napřesrok vrátil, aby navštívil naše úžasné velmi speciální kamarády a vystoupil tady, bez nároku na honorář. Bydleli jsme spolu skoro týden právě v Červené knihovně, tentokrát šlo o malé pokojíky vedle sebe a jak už se mimo hlavní sezónu stává měli jsme věž úplně pro sebe, tedy pouze my dva jsme se dělili do koupelnu a malou kuchyňku, věž je povinnost si zamykat pomocí brány, klíči, které mají jen ubytovaní a úzká část perzonálu muzea, které knihovnu spravuje a ti nám také dovolili ke koncertu použít tamní sálek, vypadající jako divadlo, nacházející se pod pokoji, také ve věži, takže jsme si trochu připadali jako zámečtí páni, luxusní. No a přestože zdola není cokoliv moc slyšet, i když muzeum esperanta nebo kavárna plně fungují a je v pokojích tím pádem klid, hraní na kytaru z vedlejšího pokoje přes staré zdi rozhodně slyšet je, takže jsem třeba usínal při svých oblíbených skladbách. Prostě, prožili jsme tam krásný čas a pokud se kamarád do města vrátí zase se tam ubytujeme. A tyhle myšlenky a vzpomínky mě hřály u srdce, když jsem upadal do spánku pár hodin před tím než to všechno mělo vypuknout a říkal jsem si, jak to všechno do sebe hezky zapadá. Já bych si toto ubytování vybral i bez těchto souvislostí, cítím se tam neskutečně dobře, totálně v bezpečí, v klidu a spokojeně, jakoby by mě knihovně v sobě měla ráda a dávala mi to najevo, což uklidňovalo moje pochodující nervy z toho, že jsem nikdy takovou cestu neabsolvoval. Ale, považte sami, není to perfektní začátek? Díky pane Oswalde.

Jako bychom si nedokázali pomoc a přesně nevíme proč jsme si něco oblíbili víc než to ostatní, někdo tíhne určité značně auta nebo má raději mince, sbírá je a má radost ze své rozšiřující se sbírky, vášní jiného jsou třeba pesexa, někomu přirostli k srdci koně, mosty nebo například kostely. Pak existují lidé, které srdce táhne třeba k nějakým určitým profesím. Znám slepého mladíka, který je celý zapálený do záchranářů a hasičů, bedlivě sleduje všechno, co může kolem jejich zásahů a práce, čte články, vyhledává videa a dá se říct, že k těmto složkám zhlíží a velmi je podporuje. I když samozřejmě nemůže z jasných důvodů být jedním z nich, jsou mu nějakým způsobem, řekněme blízcí. Já mu tak nějak rozumím, i když nevím sám důkladně proč to takhle máme. Jsem na tom obdobně.

Akorát já, ano klidně se smějte, tíhnu jen k newyorským policistům a hasičům a svým způsobem jsem na tom „hůř“ než tento mladík, který se občas na Facebooku omlouvá protože si myslí, že už to někdy přehání a má pocit, že se snad jedná už o nějaký typ posedlosti. No, je vždy uklidněný, že jej známe, nijak nám jeho vášeň nevadí, tak se vždy upokojí a nasdílí pár dalších článků.

Na první pohled to vyznívá možná trochu komicky a dětinsky, už jen proto, že hodně dětí nějakým způsobem vzhlíží k policistům a možná až vyroste, že být v jejich sboru a honit zločince. Faktem je, že já tak nějak vždycky měl rád muže v uniformě, imponovali mi a vždycky ve mně vyvolávali určitý respekt. V dětství jsem rád hrál role policistů a tak podobně, jenže všechno to zachází ještě dál. Není jedinou zvláštností, že se „specializuji“ konkrétně na NYPD a jejich kolegy hasiče a čeští policisté mě víceméně nechávají chladným. Mají uniformy, super, když dojde na pradnážku paní policistka, jsem hrozně moc spokojený, ale… no, víte… není to ono. Mám dojem, jakoby mě k NYPD a FDNY táhlo nějaké zvláštní pouto.

Se takhle koukám na procházková videa nebo seriály a když vidím policistu musím se začít usmívat a… napíšu to i když si asi pomyslíte, že jsem blázen, vnímám uvnitř nejen radost, ale taky hrdost a sounáležitost. Kamarád má z toho srandu. Jelikož mým jedno z těch obrovských přání je se s nějakým newyorským policistou nebo hasičem setkat a vyfotit se s ním, nezajímají mě ani tak celebrity… nevím jesli si hostitel všiml, ale pochybuji, že jsem dokázal skrýt jak mě neuvěřitelně potěšilo, že ve městě kolem nás leden prošel.

Jeden z mých přátel si dělá legraci „Ty‘s asi byl v minulém životě, jeden z nich!“ a směje se. Pravdou je, že bratrství a sounáležitost mezi kolegy, vnitřně v jednotlivých odděleních v NYC patří mezi proslulé záležitosti, jde o něco, co se o nich traduje. A já nemůžu z určitostí říct, kde se to ve mně vzalo. Všechno to má ale odvrácenou nepříjemnou tvář. Přímo v New Yorku jsem si uvědomil pár věcí.

Například, určitá jakoby lehká tíseň uvnitř, pociťovaná při zvuku sirény sanitky nebo hasičů, je myslím zcela normální, každý z nás má s tím vozem spojené, že byl vyslán kvůli něčemu ne moc veselému a možná tak malé děti mají zpočátku z toho zvuku radost. V Česku si říkám, něco jako: Achjo, asi se někomu něco přihodilo, nebo: Hm, chudák někdo, asi hoří. A mám v žaludku skoro nepatrné motýlky, prostě nic co by stálo za řeč, pokud se mě to vyloženě netýká, jsem vlastně v klidu asi jako většina z nás. Oproti tomu, pokud slyším onen typický hlas newyorské sanitky či hasičů (ale hlavně té ambulance), tak se mi normálně téměř až zvedá kufr, myslím to naprosto vážně. Nedělám si legraci a nepřeháním. Jde na mě v takovém okamžiku nával tísně, kdyby vůz jen stál se zapnutou sirénou a jen neprojížděl, asi by mě přepadla panika. Ten zvuk je mi tak bytostně nepříjemný, že se začnu bát. Těžko se mi stojí na místě a kdybych nechtěl vypadat jako totální pako, utekl bych, vsadím se, že se si hostitel myslel, že se ho pevněji chytám kvůli zraku, já ale fakt bojoval se strachem a krátkým vyděšením. Nedosti tomu někdy se mi to v hlavě spojí s myšlenkami na požár, který mě děsí.

Musím dodat, že respekt z ohně mě naplňuje velmi silně, na druhou stranu se ho nebojím, svíčku si zapálím, u ohniště si posedím a líbí se mi pozorovat plameny zkrocené v krbu, jsou však okamžiky, kdy ve mně plameny cosi probudí a jakoby mě nakopávali k akci, vnímám rozrušení jako bych někdy proti nim bojoval a byl jsem v tom dobrý a ty střípky vzpomínek v ten okamžik vyplouvaly na povrch. No a, těžko se mi to zmiňuje, protože ještě méně snadno se mi formulují slova, tak aby to nevyznělo nějak blbě, fakt, že jedenáctého září zahynuli také hasiči se mě dotýká ze všeho nejvíc, i když samozřejmě je mi líto všech objetí, ale při dokumentech o požárnících, co tam zasahovali se mi klepala brada a na koncem jsem plakal jak želva, z nějakého důvodu mě jejich smrt velmi zasáhla více osobněji i když k tomu není asi důvod, celé je to velká tragédie.

Sny a snění jsou stále ještě opředeny tajemstvími, když lidé myslí, že jednu hádanku rozluští, přijde nová a s ní mnoho dalších otázek. Sám dobře nevím, jestli věřím snářům, ale přiznám se, že i mimo problematiku výkladů snů z hlediska symbolů a jejich významu, se potýkám s jinými otazníky. Docela mě zarazilo, když jsem četl, že lidský mozek neumí sám vymyslet nic nového pro sny a tak je nucen v nich používat to co zná, znamenaje, vidíme-li ve snu tvář, není nová, i přestože si jí nepamatujeme už jsme se s ní setkali, třeba se mihla v davu na pár vteřin, naší pozornosti to v podstatě uteklo, ale náš mozek ji postřehl a následně vjem použil.

Tahle myšlenka mě vrátila k uvažování nad skutečností, že už od dost útlého dětství jsem měl sny zasazené do prostředí New Yorku, nutno dodat, že jako dítě jsem se tam zcela určitě nepodíval a v tomto životě se moje první návštěva uskutečnila až v roce 2019. A zpočátku jsem rozhodně neměl moc příležitosti sbírat dostatečné vjemy pro sny, neboť nikdo z mých rodičů netrpěl na NYC, tak jako já a tak mě obklopovaly jiné věci. Takže, teď plácnu protože přesný věk neznám, dejme tomu šestileté mrně nemělo kde sebrat materiál pro detailní prostředí ve snění, které bylo později identifikováno jako části New Yorku a ani neexistoval racionální důvod proč by se tak dělo. Pak tedy nastává otázka, kde se to ve mně vzalo?

Samozřejmě se zdroje postupem času rozšiřovaly a čím jsem byl starší, víc jsem po tom pátral a dneska už je jasné z čeho moje hlava čerpá, no teď se NYC snažím obklopovat. Tehdy ale jsem začínal na pocitu, že i když se jedná o jiné budovy či ulice, jde vždy o jedno jedno a to stejné město. Útržky zpráv nebo pohlednice se jistě ke mně mohli dostat, stejně jako časopisy nebo nějaký ten cestopis, přestože jsem tohle aktivně ještě nevyhledával, jenže tyhle záležitosti mají jedno společné, zaměřují se na známá místa a symboly, mě se ale sny odehrávaly hlavně ne tolik „profláknutých“ místech, což identifikaci značně ztěžovalo a opravdu netužím kudy se ke mně ten stavební materiál dostal.

Pokud je pravda, že mozek sestavuje sny jen z komponentů, které zná a neumí si pro ně vyrobit nic originálního, pak se nabízí teorie, že si moje mysl musí všechny ty věci pamatovat. Rodiče by mi návštěvu města nezapřeli, kdyby tam sem mnou někdy někdo odcestoval, řekli by mi to. Proč by lhali? Tohle fakt nepřipadá v úvahu. Na druhou stranu sama máma přiznává, že mě to k New Yorku táhne odnepaměti a že výlet do NYC, tak trochu čekala. Město ale nikdy nebylo hlavním tématem v rodiče, dá se říct, že jí je tak nějak ukradené, nikdy se o něm moc nemluvilo. Takže co? Geny?

Může být místo takto hluboce zapsané v genech skrze příbuzné a předky? To já nevím, jsem otevřený všem možnostem, na druhou stranu nedokážu dodat podpůrné argumenty k tomu, že jde i můj případ. Víte, občas rodina mluví o nějakých vzdálených příbuzných v Americe, ale jednou to je „Amerika“, pak „Kanada“, strýček z Ameriky je nejspíš myšlen strýček z Kanady a hodně příbuzensky vzdálený, někdy sem tam se objeví nějaké jiné zmínky, ale nic určitého, já vlastně nevím, zda mám v Americe nějaké vzdálené příbuzné či ne, v souvislosti z New Yorkem jsem snad neslyšel. A já se nějak nechci doptávat, abych si pak nepřipadal hloupě.

Buďme tedy trochu odvážnější, pusťme se v teoriích do jiné oblasti a pojďme spolu zamyslet ještě nad poslední věcí. A co takhle minulé životy? Paměť z doby, kdy jsem tam žil? Vím, jak podivně to zní, ale vždycky, když se stanou podivnosti jako třeba že u pohledu kamarádovu adresu si řeknu „Hm, to je Queens“, aniž by mi to někdy pověděl a jednalo se o nějaké známé místo, mi přejde mráz po zádech při potvrzení pravdy. Jak‘s to mohl vědět? Záhadou zůstává, proč mi město přirostlo k srdci dřív než než ho navštívil a odmala mě táhne jako magnet. Zajímavější však možná je, že jakmile jsem tam přiletěl, uchvátil mě nepopsatelný pocit návratu domů, jsem poznával všechna místa, kam jsme přišli a to i ta, které nepatří mezi turistické atrakce, tedy drobnosti, o kterých se vlastně nemluví. Já to město znám! Velmi těžko se to popisuje, ale budiž důkazem k zamyšlení fakt, že o některých ulicích a částech se nedočtete nebo je neuvidíte ve filmu a podobně a vidíte je až namístě, mě ale jsou již povědomá. Samozřejmě od doby „kdy jsem tam asi byl“, uplynulo mnoho let a NYC se pořád rozvijí a mění, nevyznám se tam moc dobře, orientaci mám stíženou i zrakem, ale vím jasně, že to město znám, jako bych tam před lety dlouhé roky žil. A stesk po domově je silný. Velmi silný.

Odmalička tam chci žít, přestože velká města mě nebaví a nijak nevábí, příliš moc lidí na jednom místě mě děsí, zvláštní, že? Všichni víme, že NYC nneí žádný prcek tam mám naprosto jiné pocity, naplňuje mě spokojenost, venku jsem rád i na frekventovaných částech a vlastně se tam v davu cítím velice dobře, zatímco třeba i v Brně jsem docela vyděšený a soustavně se obávám, že se ztratím, hluk a halas davu mě děsí, připadám si zmatený a matený, pořád jsem nastražený a nervózní, to samé v Praze nebo jiných velkých městech. V NYC ne. Tam mi zmizel i skoro až panický strach přecházet cestu, se kterým bojuji téměř soustavně. Brooklynský most jsem prošel oficiálně jednou, já ale vím, že aspoň tisíckrát.

V běžném užívání New York City, ale oficiálně City of New York je nejlidnatější město Spojených Států, občas se mu přezdívá také Velké jablko nebo Město, které nespí a žije něm přibližně 8 a půl miliónu obyvatel, jeho metropolitní oblast čítá kolem 23 miliónů lidí, pro porovnání, tam by se celá Česká republika vměstnala pohodlně dvakrát.

New York založili Nizozemci roku 1625 a pojmenovali jej New Amsterodam, který se následně v roce 1665 dostal do rukou Angličanů a zanedlouho získal svůj dnešní název. NYC se také mohlo krátkou dobu pyšnit tím, že bylo hlavním městem USA, přesněji mezi lety 178 – 1790. V současnosti tato metropole patří mezi nejvlivnější města světa, udává tón třeba v módě, umění a samozřejmě na finančním trhu a burze. Město oplývá různorodostí jazyků a rozmanitostí etnických menšin, stále se rozvíjí a mění se, říká se o něm, že má své vlastní tempo i svou vlastní minutu.

New York se skládá z pěti městských částí – Brooklynu, Bronxu, Manhattanu, Queens a Staten Islandu. Přičemž je z nich asi nejznámější Manhattan, který místní často nazývají jednoduše „City“, tedy město a kde se nachází valná část nejvyhledávanějších památek, jako Empire State Building, The Bull nebo The High Line a další. Brooklyn zpočátku operoval jako samostatné město. Do současné podoby se New York zformoval defakto díky vybudování svých slavných mostů, které velmi domohly k jeho rychlému rozvoji. Z nich by bylo záhodno vyjmenovat například proslulý Brooklyn Bridge nebo Manhattan Bridge.

Ve Velkém jablku se také nalézá největší městský park světa, newyorkské metro se také vlastně stalo legendou, stejně jako žluté taxíky v ulicích. Návštěvník by určitě neměl zapomenout navštívit Broadway se svými vyhlášenými divadly nebo třeba unikátní budovu Grand Central Terminal, kde i prodávají skvělé donuty. Věděli jste, že počet žlutých taxíků je vládou nařízený a nesmí se navyšovat? Přesně tak, majitele může změnit takzvaný taxikářský madailon, ale nesmějí přibít nové. A některé z vás možná překvapí, že NYC nemá jen taxíky žluté. Ve městě stále vznikají nové a nové měnší parky.

Jedním z nejčastějších mýtů, kterým mnoho Čechů věří je, že se jedná o nebezpečné místo, tato informace patří mezi silně zastaralé informace, metropole s tím mívala obtíže, místní se ale nedali a zhruba od přelomu 80 a 90tých let je New York jedním z nejbezpečnějším měst ve spojených státech. Dále jsem se pak setkal s názorem, že Brooklyn je chudinskou čtvrtí, toto už dávno také neplatí a i když náklady na žití nebo ubytování tam nejsou tak vysoké jako u Manhattanu, Broonklyn se posunul o dost dál a vlastně si za pobyt třeba v DUMBO nebo kolem docela připlatíte. O NYC se dá napsat román, proto zde zhrnutí ukončím, protože všemu se budeme věnovat v samostných článcích, na které je skutečně skutečně vystaráno na roky dopředu.