Od střední školy jsem takhle brzo nevstával, 05:15, sprcha přišla vhod. Do denního světla jakoby daleko, doufal jsem, že si rozbiji pomulu na schodech už v Červené knihovně, kde jsem byl ubytovaný, ale naštěstí jsem si pamatoval kde se nacházejí všechny vypínače. Páni! Na dlani jsem třímal malý novodobí klíček, jenž jsem měl hodit do schránky při odchodu, ohlédl jsem se k podobizně zakladatele tohohle městského skvostu a pomyslel jsem si: Tak to vidíte, Oswalde, přespal jsem vám tady, abych odjel do New Yorku, kam vy jste emigroval a odkud jste štědře město podporoval.

V tuto dobu zcela jistě prázdná budova skutečně mlčela, ticho tu bylo takové, že bych slyšel vlastní srdce, vlastně myslím, že jsem ho slyšel, taky svoje kroky, rozléhající se po staré dlažbě a schodišti. Neobratně jsem si odemknul kovovou, tepanou bránu věže a doufal, že třesoucíma se rukama ji dokážu zamknout, povinnost ubytovaných, za všech okolností za sebou zamykat, zvlášť přes týden, kdy tu můžete pobývat sami. Podařilo se. Pak vchodové dveře, hodit klíček do schránky a hluboký nádech, uvnitř bylo tak bezpečno.

Červená knihovna patří mezi moje nejoblíbenější místa, z nějakého důvodu se tady cítím v bezpečí a budete se smát, ale mám dojem, jakoby dům přijal, měl rád a ochraňoval mě, chápu jak to zní, nejsem blázen nebojte, vždycky si tady odpočinu, dobře se tu vyspím a nabudu dobré nálady. Nyní jsem ale už nemohl zpět. Jedu do New Yorku! Můj kufr drkocal po dláždění, přestal, když jsem zastavil, abych se na krásku ještě jednou ohlédl, ve mně se rýsovalo její ladné tělo z červených cihel, její věž se temněji než obvykle tyčila k nebi, loučila se mnou půvabně jako vždycky. „Týden kolem tebe nepůjdu.“ Pomyslel jsem si, „ale ty jsi dům a památka, budeš tady pořád tiše stát až se vrátím.“ Chci se vrátit? Nechci, ale budu muset. Chci vůbec jet? Chci, ale bojím se. Je to ale přirozené.

Takhle brzká rána mají něco do sebe, vzdalující se od elegance historické knihovny, dnes provozující ubytovací prostory, muzeum a kavárnu, jsem uvažoval, že ve městě, které nespí, tohle všechno bude jiné a vlastně jsem si začínal přát moci to porovnat. Jemná mlha, poměrně teplo, spící město, které mžourá na přicházející den, já natěšený i nervozní, obavy a strachy, malé české zemičky, myšlenky vedoucí jen tam někam za velkou louži…. Všechno to teď vonělo dobrodružstvím. Vesničan, často bývající v malém městě, mířil do jednoho z největších měst, troufalé? Bláznivé? Bláhové? Obvykle když se setkáte z hrdiny, většinou se zklamete. Za pár hodin se uvidí jestli platí, že věci vidím tak jak jsou bez toho abych si je idealizoval, víte, láska je někdy slepá.