Sny a snění jsou stále ještě opředeny tajemstvími, když lidé myslí, že jednu hádanku rozluští, přijde nová a s ní mnoho dalších otázek. Sám dobře nevím, jestli věřím snářům, ale přiznám se, že i mimo problematiku výkladů snů z hlediska symbolů a jejich významu, se potýkám s jinými otazníky. Docela mě zarazilo, když jsem četl, že lidský mozek neumí sám vymyslet nic nového pro sny a tak je nucen v nich používat to co zná, znamenaje, vidíme-li ve snu tvář, není nová, i přestože si jí nepamatujeme už jsme se s ní setkali, třeba se mihla v davu na pár vteřin, naší pozornosti to v podstatě uteklo, ale náš mozek ji postřehl a následně vjem použil.

Tahle myšlenka mě vrátila k uvažování nad skutečností, že už od dost útlého dětství jsem měl sny zasazené do prostředí New Yorku, nutno dodat, že jako dítě jsem se tam zcela určitě nepodíval a v tomto životě se moje první návštěva uskutečnila až v roce 2019. A zpočátku jsem rozhodně neměl moc příležitosti sbírat dostatečné vjemy pro sny, neboť nikdo z mých rodičů netrpěl na NYC, tak jako já a tak mě obklopovaly jiné věci. Takže, teď plácnu protože přesný věk neznám, dejme tomu šestileté mrně nemělo kde sebrat materiál pro detailní prostředí ve snění, které bylo později identifikováno jako části New Yorku a ani neexistoval racionální důvod proč by se tak dělo. Pak tedy nastává otázka, kde se to ve mně vzalo?

Samozřejmě se zdroje postupem času rozšiřovaly a čím jsem byl starší, víc jsem po tom pátral a dneska už je jasné z čeho moje hlava čerpá, no teď se NYC snažím obklopovat. Tehdy ale jsem začínal na pocitu, že i když se jedná o jiné budovy či ulice, jde vždy o jedno jedno a to stejné město. Útržky zpráv nebo pohlednice se jistě ke mně mohli dostat, stejně jako časopisy nebo nějaký ten cestopis, přestože jsem tohle aktivně ještě nevyhledával, jenže tyhle záležitosti mají jedno společné, zaměřují se na známá místa a symboly, mě se ale sny odehrávaly hlavně ne tolik „profláknutých“ místech, což identifikaci značně ztěžovalo a opravdu netužím kudy se ke mně ten stavební materiál dostal.

Pokud je pravda, že mozek sestavuje sny jen z komponentů, které zná a neumí si pro ně vyrobit nic originálního, pak se nabízí teorie, že si moje mysl musí všechny ty věci pamatovat. Rodiče by mi návštěvu města nezapřeli, kdyby tam sem mnou někdy někdo odcestoval, řekli by mi to. Proč by lhali? Tohle fakt nepřipadá v úvahu. Na druhou stranu sama máma přiznává, že mě to k New Yorku táhne odnepaměti a že výlet do NYC, tak trochu čekala. Město ale nikdy nebylo hlavním tématem v rodiče, dá se říct, že jí je tak nějak ukradené, nikdy se o něm moc nemluvilo. Takže co? Geny?

Může být místo takto hluboce zapsané v genech skrze příbuzné a předky? To já nevím, jsem otevřený všem možnostem, na druhou stranu nedokážu dodat podpůrné argumenty k tomu, že jde i můj případ. Víte, občas rodina mluví o nějakých vzdálených příbuzných v Americe, ale jednou to je „Amerika“, pak „Kanada“, strýček z Ameriky je nejspíš myšlen strýček z Kanady a hodně příbuzensky vzdálený, někdy sem tam se objeví nějaké jiné zmínky, ale nic určitého, já vlastně nevím, zda mám v Americe nějaké vzdálené příbuzné či ne, v souvislosti z New Yorkem jsem snad neslyšel. A já se nějak nechci doptávat, abych si pak nepřipadal hloupě.

Buďme tedy trochu odvážnější, pusťme se v teoriích do jiné oblasti a pojďme spolu zamyslet ještě nad poslední věcí. A co takhle minulé životy? Paměť z doby, kdy jsem tam žil? Vím, jak podivně to zní, ale vždycky, když se stanou podivnosti jako třeba že u pohledu kamarádovu adresu si řeknu „Hm, to je Queens“, aniž by mi to někdy pověděl a jednalo se o nějaké známé místo, mi přejde mráz po zádech při potvrzení pravdy. Jak‘s to mohl vědět? Záhadou zůstává, proč mi město přirostlo k srdci dřív než než ho navštívil a odmala mě táhne jako magnet. Zajímavější však možná je, že jakmile jsem tam přiletěl, uchvátil mě nepopsatelný pocit návratu domů, jsem poznával všechna místa, kam jsme přišli a to i ta, které nepatří mezi turistické atrakce, tedy drobnosti, o kterých se vlastně nemluví. Já to město znám! Velmi těžko se to popisuje, ale budiž důkazem k zamyšlení fakt, že o některých ulicích a částech se nedočtete nebo je neuvidíte ve filmu a podobně a vidíte je až namístě, mě ale jsou již povědomá. Samozřejmě od doby „kdy jsem tam asi byl“, uplynulo mnoho let a NYC se pořád rozvijí a mění, nevyznám se tam moc dobře, orientaci mám stíženou i zrakem, ale vím jasně, že to město znám, jako bych tam před lety dlouhé roky žil. A stesk po domově je silný. Velmi silný.

Odmalička tam chci žít, přestože velká města mě nebaví a nijak nevábí, příliš moc lidí na jednom místě mě děsí, zvláštní, že? Všichni víme, že NYC nneí žádný prcek tam mám naprosto jiné pocity, naplňuje mě spokojenost, venku jsem rád i na frekventovaných částech a vlastně se tam v davu cítím velice dobře, zatímco třeba i v Brně jsem docela vyděšený a soustavně se obávám, že se ztratím, hluk a halas davu mě děsí, připadám si zmatený a matený, pořád jsem nastražený a nervózní, to samé v Praze nebo jiných velkých městech. V NYC ne. Tam mi zmizel i skoro až panický strach přecházet cestu, se kterým bojuji téměř soustavně. Brooklynský most jsem prošel oficiálně jednou, já ale vím, že aspoň tisíckrát.