Jako bychom si nedokázali pomoc a přesně nevíme proč jsme si něco oblíbili víc než to ostatní, někdo tíhne určité značně auta nebo má raději mince, sbírá je a má radost ze své rozšiřující se sbírky, vášní jiného jsou třeba pesexa, někomu přirostli k srdci koně, mosty nebo například kostely. Pak existují lidé, které srdce táhne třeba k nějakým určitým profesím. Znám slepého mladíka, který je celý zapálený do záchranářů a hasičů, bedlivě sleduje všechno, co může kolem jejich zásahů a práce, čte články, vyhledává videa a dá se říct, že k těmto složkám zhlíží a velmi je podporuje. I když samozřejmě nemůže z jasných důvodů být jedním z nich, jsou mu nějakým způsobem, řekněme blízcí. Já mu tak nějak rozumím, i když nevím sám důkladně proč to takhle máme. Jsem na tom obdobně.

Akorát já, ano klidně se smějte, tíhnu jen k newyorským policistům a hasičům a svým způsobem jsem na tom „hůř“ než tento mladík, který se občas na Facebooku omlouvá protože si myslí, že už to někdy přehání a má pocit, že se snad jedná už o nějaký typ posedlosti. No, je vždy uklidněný, že jej známe, nijak nám jeho vášeň nevadí, tak se vždy upokojí a nasdílí pár dalších článků.

Na první pohled to vyznívá možná trochu komicky a dětinsky, už jen proto, že hodně dětí nějakým způsobem vzhlíží k policistům a možná až vyroste, že být v jejich sboru a honit zločince. Faktem je, že já tak nějak vždycky měl rád muže v uniformě, imponovali mi a vždycky ve mně vyvolávali určitý respekt. V dětství jsem rád hrál role policistů a tak podobně, jenže všechno to zachází ještě dál. Není jedinou zvláštností, že se „specializuji“ konkrétně na NYPD a jejich kolegy hasiče a čeští policisté mě víceméně nechávají chladným. Mají uniformy, super, když dojde na pradnážku paní policistka, jsem hrozně moc spokojený, ale… no, víte… není to ono. Mám dojem, jakoby mě k NYPD a FDNY táhlo nějaké zvláštní pouto.

Se takhle koukám na procházková videa nebo seriály a když vidím policistu musím se začít usmívat a… napíšu to i když si asi pomyslíte, že jsem blázen, vnímám uvnitř nejen radost, ale taky hrdost a sounáležitost. Kamarád má z toho srandu. Jelikož mým jedno z těch obrovských přání je se s nějakým newyorským policistou nebo hasičem setkat a vyfotit se s ním, nezajímají mě ani tak celebrity… nevím jesli si hostitel všiml, ale pochybuji, že jsem dokázal skrýt jak mě neuvěřitelně potěšilo, že ve městě kolem nás leden prošel.

Jeden z mých přátel si dělá legraci „Ty‘s asi byl v minulém životě, jeden z nich!“ a směje se. Pravdou je, že bratrství a sounáležitost mezi kolegy, vnitřně v jednotlivých odděleních v NYC patří mezi proslulé záležitosti, jde o něco, co se o nich traduje. A já nemůžu z určitostí říct, kde se to ve mně vzalo. Všechno to má ale odvrácenou nepříjemnou tvář. Přímo v New Yorku jsem si uvědomil pár věcí.

Například, určitá jakoby lehká tíseň uvnitř, pociťovaná při zvuku sirény sanitky nebo hasičů, je myslím zcela normální, každý z nás má s tím vozem spojené, že byl vyslán kvůli něčemu ne moc veselému a možná tak malé děti mají zpočátku z toho zvuku radost. V Česku si říkám, něco jako: Achjo, asi se někomu něco přihodilo, nebo: Hm, chudák někdo, asi hoří. A mám v žaludku skoro nepatrné motýlky, prostě nic co by stálo za řeč, pokud se mě to vyloženě netýká, jsem vlastně v klidu asi jako většina z nás. Oproti tomu, pokud slyším onen typický hlas newyorské sanitky či hasičů (ale hlavně té ambulance), tak se mi normálně téměř až zvedá kufr, myslím to naprosto vážně. Nedělám si legraci a nepřeháním. Jde na mě v takovém okamžiku nával tísně, kdyby vůz jen stál se zapnutou sirénou a jen neprojížděl, asi by mě přepadla panika. Ten zvuk je mi tak bytostně nepříjemný, že se začnu bát. Těžko se mi stojí na místě a kdybych nechtěl vypadat jako totální pako, utekl bych, vsadím se, že se si hostitel myslel, že se ho pevněji chytám kvůli zraku, já ale fakt bojoval se strachem a krátkým vyděšením. Nedosti tomu někdy se mi to v hlavě spojí s myšlenkami na požár, který mě děsí.

Musím dodat, že respekt z ohně mě naplňuje velmi silně, na druhou stranu se ho nebojím, svíčku si zapálím, u ohniště si posedím a líbí se mi pozorovat plameny zkrocené v krbu, jsou však okamžiky, kdy ve mně plameny cosi probudí a jakoby mě nakopávali k akci, vnímám rozrušení jako bych někdy proti nim bojoval a byl jsem v tom dobrý a ty střípky vzpomínek v ten okamžik vyplouvaly na povrch. No a, těžko se mi to zmiňuje, protože ještě méně snadno se mi formulují slova, tak aby to nevyznělo nějak blbě, fakt, že jedenáctého září zahynuli také hasiči se mě dotýká ze všeho nejvíc, i když samozřejmě je mi líto všech objetí, ale při dokumentech o požárnících, co tam zasahovali se mi klepala brada a na koncem jsem plakal jak želva, z nějakého důvodu mě jejich smrt velmi zasáhla více osobněji i když k tomu není asi důvod, celé je to velká tragédie.