Můj první let: První kroky v NYC

Vyprávění pokračuje, letadlo přistálo, my se nikam nehrnuli, spořádaně tak nějak čekali a přemýšleli jsme nad tím jak zvládneme imigrační pohovor, jak to celé bude vypadat, přijde objednaný asistent? Mezitím jsme si posbírali naše saky paky, no vlastně jen naše carry-ons. Nic netrvalo moc dlouho a vydali jsme se ven, technicky vzato jsme ještě vůbec nevkročili na půdu NYC, avšak první zásadní věc jsme zvládli, byli jsme tady. V žaludku jsem měl motýlky. Letušky nás nasměrovali ke frontě čekajících asistentů, nějak si přesně neuvědomuji jak se to přihodilo, ale najednou se nás jeden muž s vozíkem a v zaměstnanecké uniformě letiště ptal na jména a o koho z nás se má postarat. Několikrát se ujistil, že naložil toho správného člověka a vyjeli jsme. Trochu jsem se klepal, nervozitou, rozrušením… užíval jsem si každý centimetr legendárního letiště, žádné fronty, prázdný koridor, nápisy na stěnách definující New York, třeba skrze Sinatru. Za oknem… tak blízko jako nikdy, samotné Velké Jablko.

Podle přízvuku bych našeho asistenta typoval na hispánce, sympaťák s šedými vousy a vlasy, s brýlemi na nose, jednal rychle a ohleduplně, pokud třeba odepínal si vytyčující pásky a vracel je zpět. U samoobslužného kiosku zařídil za mě všechny náležitosti, vložit pas, fotka… a mohlo se přistoupit k pohovoru. Samozřejmě přednostní právo, vlastně jsme čekali jen kvůli „kolegům“, sešlo se několik vozíčků naráz, věřte mi to je ohledně front ostatních skutečně nic co by stalo za řeč. Přišli jsme na řadu rychle. Cestujete spolu? Ano? Jak dlouho tu budete? Parťačka neváhala a odpovídala za nás oba, jen to odsýpalo, ona je prostě skvělá. Jaký je účel cesty? Návštěva atd. Otisky, fotka a vysněné: Enjoy yor stay! Šlo o otázku pár minutek, maximálně pěti. Tím ale asistence nekončí.

S parťákem v patách mě pan Asistent vyvezl přes výdej zavazadel mimo všechny tyhle náležitosti do takové menší vstupní haly, zvenčí přicházeli lidé, byla tu sedátka a stolky pro nabíjení mobilů, velké hodiny a tabule. Přemýšlel jsem jestli mi bude fungovat zdejší WiFi a jak se spojíme s hostitelem, nikde nečekal. Předpokládal jsem něco jako vystupte si a užijte si pobyt, poděkování za skvělou asistenci a rozloučení se, ale spletl jsem se. „Vyzvedne vás tu někdo?“ povídal pán z dávko starostlivosti v hlase, dal tím najevo, že nás tu jentak nenechá, že mě nevyklopí a nazdar. „Ano, ale ještě tu není.“ „Nevadí, máte na něj či na ni číslo?“ „Ano, ale nemůžeme volat.“ „To nevadí, já zavolám.“ Tak jsem třesoucíma se rukama našel kontakt v telefonu, asistent si jej opsal do svého, vytočil jej, ohlásil se, předal telefon parťačce (tak nějak jí braly jako mojí pravou ruku a vždy hovořila ona, tak asi proto). Ta se snažila nedat na sobě znát rozčarování, našeho hostitele vlastně neznala a tak si asi říkala, wtf, why! Ale zachovala se jak profík. Vysvětlila kdo je a proč, že je tu se mnou… „Mohl bych nás prosím přijít vyzvednout.“ „Určitě, zůstańte kde jste, do půl hodiny jsem tam.“ „Díky ahoj.“ Vrátila mobil a ujistila tu úžasnou nápomocnou duši, že uvítací jednotka je na cestě. Chtěl ještě počkat, ale nám bylo nepříjemného ho dál zdržovat, tak jsme si trvali na tom, to zvládneme, pán odešel a minuty začaly ubíhat… zůstali jsme sami v cizí zemi a WiFi mi nešla.

„Asi si nejmeme taxi a nejdeme nějaký hostel.“ Někteří lidé jsou tak hrozně netrpěliví, uplynulo jen asi 15 minut. Já si byl jistý, že mi mě tu hostitel nenechal, vnímam ho jako staršího bráchu a mám to od něj dovolené, vždycky jsem se na něj ve všem mohl spolehnout a řekl parťačce 30 minut. Podíval jsem se na ní stylem: Jako vážně? „Nenajmeme, žluté taxi je drahé a hostel nebudeš potřebovat, bydlení máš zajištěné.“ „Ale on nejde.“ „Buď trpělivá. Řekl 30 minut, ne?“ „Já jsem, jen zvažuju možnosti.“ Nakonec jsme se dohodli, že je brzo panikařit, několikrát jsem se stejně musel zeptat, zda si je s tou půlhodinou jistá, byla „Tak vidíš.“ Pak ale těch 30 minut uplynulo. Po pár zprávách, když už konečně připojení fungovalo, vyšlo najevo, že nás jen hledá a přišel v čas. Chudák parťak, nešlo jí nabíjet mobil, připadala si za nás dva zodpovědná a říkala si kde asi budeme spát, netrpělivost občas taky ovoce přináší, ale to nechutná dobře. Já myslel na zácpu po cestě, že mě bolí nohy. „Ale vždyť si pořád seděl?“ :D To se nevylučuje. A oba jsme potřebovali dost čůrat. :D No, prožili jsme trochu vzrůšo, ale v davu se objevila vysoká štíhlá postava, kráčející povědomým stylem chůze a študující mobil. „Počkej! Kam letíš!“ Znáte ten pocit, když někoho strašně dlouho nevidíte a pak se setkáte. „To je on?“ Parťák musela mít ze mě řádnou sedinku. On taky, čučel do telefonu a šel naším směrem, aniž by nás viděl a najednou mu někdo padl kolem krku. Když já se někdy chovám tak… infantilně. A ano, pokud začne hudrovat jeden, začne být druhý nahlodaný a nejistota se zvětší, popsal bych to jako nejdelších 40 – 50 minut v mém životě. Ale já tu skvělou ženu chápu. Naprosto jí chápu a rozumím jí. Prošli jsme vchodovými dveřmi.... a moje noha se konečně oficiálně dotkla půdy New Yorku. "Welcome to New York City, babe. You did it." Zopakoval náš hostitel. Tohle vlastně už řekl, když mě spatřil po ukončení našeho objetí, ale tentokrát jsem natahoval na brečení. Ano! Já to dokázal.

0 komentářů:

Okomentovat