Od střední školy jsem takhle brzo nevstával, 05:15, sprcha přišla vhod. Do denního světla jakoby daleko, doufal jsem, že si rozbiji pomulu na schodech už v Červené knihovně, kde jsem byl ubytovaný, ale naštěstí jsem si pamatoval kde se nacházejí všechny vypínače. Páni! Na dlani jsem třímal malý novodobí klíček, jenž jsem měl hodit do schránky při odchodu, ohlédl jsem se k podobizně zakladatele tohohle městského skvostu a pomyslel jsem si: Tak to vidíte, Oswalde, přespal jsem vám tady, abych odjel do New Yorku, kam vy jste emigroval a odkud jste štědře město podporoval.

V tuto dobu zcela jistě prázdná budova skutečně mlčela, ticho tu bylo takové, že bych slyšel vlastní srdce, vlastně myslím, že jsem ho slyšel, taky svoje kroky, rozléhající se po staré dlažbě a schodišti. Neobratně jsem si odemknul kovovou, tepanou bránu věže a doufal, že třesoucíma se rukama ji dokážu zamknout, povinnost ubytovaných, za všech okolností za sebou zamykat, zvlášť přes týden, kdy tu můžete pobývat sami. Podařilo se. Pak vchodové dveře, hodit klíček do schránky a hluboký nádech, uvnitř bylo tak bezpečno.

Červená knihovna patří mezi moje nejoblíbenější místa, z nějakého důvodu se tady cítím v bezpečí a budete se smát, ale mám dojem, jakoby dům přijal, měl rád a ochraňoval mě, chápu jak to zní, nejsem blázen nebojte, vždycky si tady odpočinu, dobře se tu vyspím a nabudu dobré nálady. Nyní jsem ale už nemohl zpět. Jedu do New Yorku! Můj kufr drkocal po dláždění, přestal, když jsem zastavil, abych se na krásku ještě jednou ohlédl, ve mně se rýsovalo její ladné tělo z červených cihel, její věž se temněji než obvykle tyčila k nebi, loučila se mnou půvabně jako vždycky. „Týden kolem tebe nepůjdu.“ Pomyslel jsem si, „ale ty jsi dům a památka, budeš tady pořád tiše stát až se vrátím.“ Chci se vrátit? Nechci, ale budu muset. Chci vůbec jet? Chci, ale bojím se. Je to ale přirozené.

Takhle brzká rána mají něco do sebe, vzdalující se od elegance historické knihovny, dnes provozující ubytovací prostory, muzeum a kavárnu, jsem uvažoval, že ve městě, které nespí, tohle všechno bude jiné a vlastně jsem si začínal přát moci to porovnat. Jemná mlha, poměrně teplo, spící město, které mžourá na přicházející den, já natěšený i nervozní, obavy a strachy, malé české zemičky, myšlenky vedoucí jen tam někam za velkou louži…. Všechno to teď vonělo dobrodružstvím. Vesničan, často bývající v malém městě, mířil do jednoho z největších měst, troufalé? Bláznivé? Bláhové? Obvykle když se setkáte z hrdiny, většinou se zklamete. Za pár hodin se uvidí jestli platí, že věci vidím tak jak jsou bez toho abych si je idealizoval, víte, láska je někdy slepá.

Naše typická NYC snídaně

V mém okolí panuje představa, že Američané jedí a hlavně snídají velmi nezdravě, upřímně řečeno, ve velkých metropolích to nebude moc daleko od pravdy. O New Yorku speciálně se traduje fakt, že jeho obyvatelé často vezmou ráno kávu sebou a během cesty do práce do sebe naláduje plněný bagel, donut nebo něco ze stánku, který potkají, když spěchají do zaměstnání a vlastně se ani nesoustředí na to co jí a baští v poklusu. Pulzující a nikdy nespící město tomu hodně nahrává. S něčím takovým jsem počítal i já, všechno, ale úplně všechno bylo jinak. Co pro vás znamená typická newyorská snídaně, kterou si ve městě neodpustíte? Já si tu svou aspoň částečně přenesl do Česka, světě div se, zjevně jsem tam snídal lépe než doma, kdo by to do Ameriky řekl, že jo.

Ráno, znamená pro našeho hostitele, tak deset, já se budil ve svou obvyklou dobu, jako bych ve městě žil roky, v osm, a ranní rutina probíhala pěkně po americku, tedy s ranní sprchou, pro mě nic nového. Očekával jsem nezdravou snídani venku. Mýlil jsem se. „Chceš jogurt? Nebo mám ještě cereálie.“ jeho obličej naznačoval: Nebo něco jiného? Já vůbec nevím, co rád ráno jíš. Přetrhl by se aby mi vyhověl. Já nevěděl, co říct, myslel jsem si, že cereálie snídají v USA jen děti, pak mě napadlo, že on se občas trochu jako dítě chová, zůstává duchem velmi mladý a tak si občas dovolí dětskou snídani, jeho bezprostřednost, bezelstnost a otevřenost vždycky tomu napovídala, samozřejmě umí být i zodpovědný a dospělý, to je třeba dodat. Měl jsem chuť na jogurt. Jednak jsem cítil z tónu hostitelova hlasu jakýsi závan automatičnosti, jakože jogurt ráno musí být, je automatický a bez něj by to nebylo ažtak ono, a pak tedy americké křupíny znám, kupuji si je, nechávám si je dovážet od specializovaných obchodů, nemyslím žádné české náhražky. „Jogurt, prosím.“ Přikývl a vytáhl misku, které říkal „malá“.

Misky i sklenice tu byly barevné, každá jiná, stejný styl, ale odlišná barva. A napadlo mě, že v New Yorku je všechno větší a velké. Jak hodně špatně vidím je třeba mi všechno ukázat, nabral teda obrovskou lžicí ze zavalitého kelímku spoustu jogurtu. „Ještě?“ Zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel jsem, jestli to do sebe nasoukám, protože se tvářil, že ještě neskončil, jemu se to zdálo evidentně málo. Podal si „vaničku“ plnou nejrůznějšího ovoce a mě se začaly zbíhat sliny, koukalo tam na mě několik druhů melounů, kiwi, hrozny, jahůdky… prostě snad všechno. Zabořil dovnitř maxilžíci a zase mi toho haldu nabral. Vypadal spokojeně, asi poznal, že jsem jak v Jiříkově vidění, no ovoce já moc rád, zvlášť čerstvé, jo jo, žil jsem svůj americký sen. „Med?“ Cože med? Fakt řekl med? Tak tohle znělo famózně. „Jasně.“ Snad by mi tam nalil celý obsah skleničky. „Stačí! Stačí!“ „Taky myslím.“ smál se. „Džus? Čaj?“ Při druhém slově zapochyboval, v Praze mi dal čaj a bergamot způsobil silnou nevolnost kvůli prázdnému žaludku, i když jsem pocit hladu neměl, tak se on teď přikláněl k džusu. „Džus.“ Samozřejmě vybral modrou skleničku. „Tady. Sněz si to v obýváku.“

Lidi, to byla nejlepší snídaně, kterou jsem kdy měl. Chutné, kvalitní, čerstvé ovoce, kvalitní med a naprosto úžasný bílý jogurt, všechno se rozplývalo na jazyku, cpal jsem se až se mi dělaly boule za ušima. A ten džus! Stoprocentní, šťavnatých pomerančů, po kterém se mi fakt stýská a to máma neo já sám nekupujeme žádné podřadné výrobky. Prostě paráda. Náš hostitel takto snídá každý den.

Foto: Dahlia

Jackson Heights je sousedství v severozápadní části čtvrti Queens, na východě sousedící s North Corana, s Elmhurst na jihu, s Woodside na západě, se severní Astorií na severozápadě a konečně, severovýchodním sousedem je East Elmhurts. Tato čtvrť stojí za zmínku také kvůli svému osobitému rázu a unikátní architektuře a příjemné občanské vybavenosti. Největší podíl populace tvoří Hispánci a Asiaté, to se rovněž projevuje množstvím bister, kde se můžete chutně najít za rozumnou cenu. 

Naše ubytování

Právě tady jsme pět dní bydleli, pro JH jsou typické na New York nízké asi 6ti patrové domy s fasádou s červených cihel, aspoň myslím, že šlo o cihly, a plochou střechou, kde se nacházelo odpočívadlo s křesly a okouzlil nás uklidňující pohled na město. Z jedné strany kdo lépe vidí než já šlo v dálce zahlédnout přistávající a odlétající letadla z JFK a z druhé strany o něco blíže z La Guardia. Čtvrť je to dost ‚zelená‘ a poměrně tichá, metro i obchod s potravinami jsme měli jen málo minut od budovy a leč hostitel bydlí v suterénu (prý protože nejlepší pro sousedy, vzhledem k tomu, že skládá hudbu) nerušila nás nijak moc ulice.

Stojí za to sem zavítat?

Určitě! Po náročném dny na pulzujícím Manhattanu jsem se rád vracel do klidu JH, která působí tak trochu nepatřičným dojmem co se týká českého chápání New Yorku, protože jeho představy nijak zvlášť nenaplňuje a občas se jim i vzpouzí. Najdete tu už zmíněné na Velké Jablko nízké bytové domy ale taky třeba rodinné domky a neobyčejné řadovky, jsem názoru, že svou architekturou vás JH jako mě donutí si říct „Wow, tak tohle bych v NYC nečekal“, čtvrť má svou vlastní kouzelnou atmosféru i skutečně historické budovy, pulzuje v rytmu města, ale přitom skýtá jakýsi klid. Je to jedna z těch sousedství, které byste si měli projít, jedná se o jeden ze skrytých pokladů města, mimo turistické perimetry.

Bylo zde 5 historických divadel, které nyní slouží k jinému účelu nebo jsou uzavřena, asi bych zmínil třeba Eagle Theater v art deco stylu, otevřené roku 1936, a potom Fair Theatre (o. 1939) na Astora Blvd. A samozřejmě vás musím nalákat na stavy z dob Tudorovců (1485 – 1603). Co se týká kultury je JH jedno z nejrozmanitějších míst v New Yorku, to způsobuje pestré demografické obsazení, někdy se může stát, ze narazíte na pouliční prodejce, kteří nebudou umě anglicky, byť sem emigrovali a pokud se rozhovoříme o jídelníčku, tak tady může být hodně obohacující o nové zkušenosti a vlastně pokud máte oblíbenou nějakou kuchyň, tak jí tu z největší pravděpodobností najdete obsaženou.

A ještě bych rád přidal, že (asi) každé nedělní ráno se tu konají farmářské trhy ve Travers Parku, stejně jako letní koncerty. Travers Park je lokálním multifunkčním sportovištěm, zahrnující tenis, basketball, handball a další, ale někdo se mě doptával na čerstvou zeleninu, tak jsem si vzpomněl na ty trhy. O této čtvrti se dá jistě napsat víc, avšak není nad to objevovat sami a spíše se tam vypravit a vše vidět na vlastní oči a nasát tu jedinečnou atmosféru.

Photo: Dahlia

Po ubytování v krásné čtvrti Jackson Heights v Queens a společné večeři, když jsme konečně byli kompletní, jsme se vydali do Města, (většina místních označuje Manhattan jako „City“), kam jinam zavést hosty na uvítanou než na legendární Time Square! Samozřejmě za tmy, aby bylo možné docenit onu světoznámou atmosféru.

Time Square je vlastně křižovatka mezi Broadwayí a Sedmou avenue a zároveň náměstí v manhattanské části Midtown. Když slunce zajde za obzor tahle ulice září nespočtem neonů a reklam a snad úplně každá větší firma (možná i ta menší) se snaží tam mít umístěný svůj poutač, přičemž jsou ochotní za to zaplatit až astronomické částky. Své jméno dostala roku 1904 podle Times Building, kde dříve sídlily známé noviny New York Times. Také se této oblasti přezdívá „křižovatka světa“ a honosí se statutem světové památky a patří mezi symboly New Yorku. Tady odtud stoupá do oblak proslulá silvestrovská koule, jehož přenos sledují živě miliony lidí po celém světě a nachází se tady řada významných firem.

Samotná procházka nočním městem má velký smysl i pro mě jakožto člověka s velmi špatným zrakem, ale Time Square je prostě wow, což teda nestačilo, aby se stala mým nejoblíbenějším místem avšak ta atmosféra je neobyčejná, všechna ta světla billboardů, nezaměnitelný ruch a všechno to kolem vytvářelo nepopsatelný zážitek, na který nezapomenu, ale i tak, osobně preferuji jiná místa. Když jsme ji celou prošli zastavili jsme abychom se podívali na náhle vypuknivší vystoupení street dance dvou afroamerických pouličních umělců, kteří se zjevně dobře znali a rádi se hecovali, kdo předvede lepší kousek. Takové věci jsou tu prý na denním pořádku, to šlo dobře vidět, protože místní buď mladíky ignorovali, jakže to a podobné tu je každou chvíli, nebo se přidávali, a samozřejmě hodně turistů v tom našlo cosi co doma nemají. Můj celkový dojem s Time Square byl vesměs pozitivní a kvitoval jsem promyšlenou taktiku našich hostitelů, kteří hned od začátku, na uvítanou nasadili laťku hodně vysoko. No a :) jeden z mých přátel je opravdový filmový režiér, a ten mě režíroval a fotil přímo na Time Square, já vím jen obyčejná fotka na památku, ale stejně kdo tohle může říct? :) O něm si ale povíme jindy.

Mínusy

U Time Square je za mě jeden zásadní problém, a to sice ten, že za dne to je taková, no jak bych to řekl, nic moc, prostě trochu reklam jinak normální ulice, jdete po ní a říkáte si: Páni já jdu po Time Square, wow! Protože je to prostě legendární Time Square, ale to je jaksi celé. Pak chodíte po Broadwayi sem a tam a mnohem víc vás to zahřeje u srdce, mnohem víc ten pocit něčeho výjimečného, chápete, co myslím. Z mého pohledu, TSQ jen večer, přes den se zdá být o tolik všední a nudnější, že jsem si skoro neuvědomil, že už tam zase jsme. V noci bomba.

Než ve vyprávění vykročíme do města, rád bych v dalším článku popovídal o našem úžasném hostiteli, Corey je newyorský nezávislý umělec, v jiných článcích dál zjevně jako jen C. Dříve měl i s svou vlastní kapelu, teď působí (hlavně) na tamní scéně jako sólový muzikant, také jako DJ a podobně. Po řadě let činnosti vydal své první album v roce 2010 a teď se asi trochu podržte, protože pro mnohé teď si trochu nečekaně jde o desku punkrockovou. Byla to moje první, kterou jsem od něj celou slyšel, dostal jsem jí jako dárek k odběru newletterů. Hned jsem se s ní ztotožnil a pořád je pro mě dost terapeutická. Před tím jsem tento žánr neposlouchal. Část skladem už jsem znal, z filmu jeho dlouholetého kamaráda, ten nás taky jak se říká dal dohromady.

Jak se tak stalo? No prostě si Coreyho dotyčný vzal se sebou do Česka, kde tu měl promítat své filmy, chtěl mu dát speciální dárek k narozeninám. Před tím jsem s Céčkem již prohodil pár komentářů na soc. Sítích, ale pořád to pro mě byl ‚jen‘ ten chlápek co dodal bezva hudbu do mého nejoblíbenějšího LGBT filmu. Pamatuji si jako včera, kdy jsme vběhli s kamarádem, co mi pomáhal je ubytovat, na vlakové nádraží a já spatřil tu vysokou postavu celou v černém vystupující z davu do přibývajícího šera, dokonale vynikal nad všemi svými tmavě modrými vlasy. V tem okamžik jsem věděl, že jsem našel spřízněnou duši, nedokážu moc popsat proč, ale tak to je, jeho pozitivní energie mě doslova obklopila, druhého amerického kamaráda jsem díky svému špatnému zraku ještě neviděl a tak jsem Modrovláska objal jako prvního, dětinsky jsem mu padl kolem krku (Skoro kolem pasu, ne že byl extra obr ale je dost vysoký a ty podzimní boty měly trochu podpatek a já jakožto prcek jsem skoro stál na špičkách.) Vždycky se musí trochu sklonit, abych ho mohl pohodlně obejmou, ale znám i vyššího člověka.

No, strávil jsem se svými Američany skvělý víkend v Česku, o jejich návštěvě bych se pobavil v jiném článku, aby tento nepřesahoval únosnou délku. Dost nás to sblížilo, to společné zážitky dělávají, začali jsme taky dost psát a druhou návštěvu naší Republiky absolvoval bohužel sám, ale také oplývala řadou skvělých chvil. Na koncertě (bez nároku na honorář), který zahrál u nás ve městě oproti minule přišlo víc lidí, 31 a atmosféra patřila k těm neobyčejným. Osud nám dopřál luxusní čas spolu, druhá návštěva denního centra, kde dělám dobrovolníka proběhla tak úžasně, že vztahy se na obou stranách prohloubily a klienti po obědě skoro ani nechtějí poslouchat nic jiné, pokračuje dopisování si s ním a můj přítel se stal jejich kamarádem, kterého mají moc rádi.

Nechci machrovat nebo tak něco, ale chtěl bych říct ještě jednu věc. Jakožto transgender, jehož rodina jeho indentitu nechce uznávat a vzhledem k jiným úskalím, které tohle může přinášet, třeba vůči okolí, jsem často trpěl depresemi i myšlenkami na smrt, on ale NIKDY nezpochybňoval mě nebo moji identitu a pomalu, pomalých krůčcích mě učil jak se mít rád, že nejsem zrůda ani proti přírodě a že jsem prostě jen obyčejný kluk jako každý jiný a mohu být na sebe hrdý, například za dobrovolnickou činnost nebo jak bojuji se svými strachy a fóbiemi, nezapomene vždy pochválit a ocenit každý pokrok a dodat sílu do dalšího, celé to eskalovalo tím, že mi napsal skladbu. Ne, fakt se nevychloubám, dal mi svolení jí označkovat jako ‚my song‘ a zároveň jí na den vzpomínek na zavražděné trans kvůli transfobii, věnoval všem trans, ale její text se dá napasovat i na jiné situace a hodně mi v životě pomohl, mnoho lidí si jej oblíbilo. Od té doby se za to kdo jsem nestydím a moje vůle překonávat úskalí je mnohem větší. Sám si ale prošel hodně těžkým životním obdobím a velice si jej vážím za obrovskou vůli to překonat.

Taky mi Corey několikrát řekl, že by mi rád ukázal město, samozřejmě se mi vždycky u mailu, co to obsahoval, orosily oči, můj sen! Musel jsem na sobě ještě trochu zapracovat, ale právě minulý rok jsem výzvu přijal. Našel si i parťačku (sám mi řekl, že by byl raději, kdybych někoho sebou měl i když cestu zvládnu) a mohlo se k tomu přikročit. ‚Luxusu‘, kterého se mi dostalo hned při první návštěvě bych se neopovážil domáhat, ptal jsem na radu ohledně levného bydlení a odpověď zněla jednoduše: Ty samozřejmě budeš bydlet u mě. To samo platilo pro cestovatelskou kolegyni. Nakonec mi přenechal i ložnici, s velkým letištěm a asi 20 polštářky! Nechal mě starat se o jeho kočku, kterou bůhví proč totálně zbožňuji! Směli jsme využít kuchyň, ano včetně surovin, chytrou televizi a kávovar. Provedl nás všude možné po městě, jeho organizační schopnosti jsou obdivuhodné, všechno měl přesně promyšlené, nechodili jsme cikcak po New Yorku, ale pokaždé pokus na lokalitě vyskytovalo víc zajímavých míst, prošli jsme je hned, tak jsme toho stíhli fakt hodně. Za mě teda nejlepší hostitel, co jsem kdy zažil.

Já vím, že je trochu výstřední, občas trochu blázen a střelený, ale taky je zodpovědný a má srdce na dlani, snaží se pomoc každému, kdo za ním přijde, je empatický vůči druhým, vždy tolik laskavý a ochotný a trpělivý. A s městem už je s rostlý, neradil se tam, ale po těch letech už je plnohodnotný ‚Native New Yorker‘, žije v rytmu Velkého jablka a já doslova cítím jak puls metropole z něj do mě proudí skrze naše přátelství.

Vyprávění pokračuje, letadlo přistálo, my se nikam nehrnuli, spořádaně tak nějak čekali a přemýšleli jsme nad tím jak zvládneme imigrační pohovor, jak to celé bude vypadat, přijde objednaný asistent? Mezitím jsme si posbírali naše saky paky, no vlastně jen naše carry-ons. Nic netrvalo moc dlouho a vydali jsme se ven, technicky vzato jsme ještě vůbec nevkročili na půdu NYC, avšak první zásadní věc jsme zvládli, byli jsme tady. V žaludku jsem měl motýlky. Letušky nás nasměrovali ke frontě čekajících asistentů, nějak si přesně neuvědomuji jak se to přihodilo, ale najednou se nás jeden muž s vozíkem a v zaměstnanecké uniformě letiště ptal na jména a o koho z nás se má postarat. Několikrát se ujistil, že naložil toho správného člověka a vyjeli jsme. Trochu jsem se klepal, nervozitou, rozrušením… užíval jsem si každý centimetr legendárního letiště, žádné fronty, prázdný koridor, nápisy na stěnách definující New York, třeba skrze Sinatru. Za oknem… tak blízko jako nikdy, samotné Velké Jablko.

Podle přízvuku bych našeho asistenta typoval na hispánce, sympaťák s šedými vousy a vlasy, s brýlemi na nose, jednal rychle a ohleduplně, pokud třeba odepínal si vytyčující pásky a vracel je zpět. U samoobslužného kiosku zařídil za mě všechny náležitosti, vložit pas, fotka… a mohlo se přistoupit k pohovoru. Samozřejmě přednostní právo, vlastně jsme čekali jen kvůli „kolegům“, sešlo se několik vozíčků naráz, věřte mi to je ohledně front ostatních skutečně nic co by stalo za řeč. Přišli jsme na řadu rychle. Cestujete spolu? Ano? Jak dlouho tu budete? Parťačka neváhala a odpovídala za nás oba, jen to odsýpalo, ona je prostě skvělá. Jaký je účel cesty? Návštěva atd. Otisky, fotka a vysněné: Enjoy yor stay! Šlo o otázku pár minutek, maximálně pěti. Tím ale asistence nekončí.

S parťákem v patách mě pan Asistent vyvezl přes výdej zavazadel mimo všechny tyhle náležitosti do takové menší vstupní haly, zvenčí přicházeli lidé, byla tu sedátka a stolky pro nabíjení mobilů, velké hodiny a tabule. Přemýšlel jsem jestli mi bude fungovat zdejší WiFi a jak se spojíme s hostitelem, nikde nečekal. Předpokládal jsem něco jako vystupte si a užijte si pobyt, poděkování za skvělou asistenci a rozloučení se, ale spletl jsem se. „Vyzvedne vás tu někdo?“ povídal pán z dávko starostlivosti v hlase, dal tím najevo, že nás tu jentak nenechá, že mě nevyklopí a nazdar. „Ano, ale ještě tu není.“ „Nevadí, máte na něj či na ni číslo?“ „Ano, ale nemůžeme volat.“ „To nevadí, já zavolám.“ Tak jsem třesoucíma se rukama našel kontakt v telefonu, asistent si jej opsal do svého, vytočil jej, ohlásil se, předal telefon parťačce (tak nějak jí braly jako mojí pravou ruku a vždy hovořila ona, tak asi proto). Ta se snažila nedat na sobě znát rozčarování, našeho hostitele vlastně neznala a tak si asi říkala, wtf, why! Ale zachovala se jak profík. Vysvětlila kdo je a proč, že je tu se mnou… „Mohl bych nás prosím přijít vyzvednout.“ „Určitě, zůstańte kde jste, do půl hodiny jsem tam.“ „Díky ahoj.“ Vrátila mobil a ujistila tu úžasnou nápomocnou duši, že uvítací jednotka je na cestě. Chtěl ještě počkat, ale nám bylo nepříjemného ho dál zdržovat, tak jsme si trvali na tom, to zvládneme, pán odešel a minuty začaly ubíhat… zůstali jsme sami v cizí zemi a WiFi mi nešla.

„Asi si nejmeme taxi a nejdeme nějaký hostel.“ Někteří lidé jsou tak hrozně netrpěliví, uplynulo jen asi 15 minut. Já si byl jistý, že mi mě tu hostitel nenechal, vnímam ho jako staršího bráchu a mám to od něj dovolené, vždycky jsem se na něj ve všem mohl spolehnout a řekl parťačce 30 minut. Podíval jsem se na ní stylem: Jako vážně? „Nenajmeme, žluté taxi je drahé a hostel nebudeš potřebovat, bydlení máš zajištěné.“ „Ale on nejde.“ „Buď trpělivá. Řekl 30 minut, ne?“ „Já jsem, jen zvažuju možnosti.“ Nakonec jsme se dohodli, že je brzo panikařit, několikrát jsem se stejně musel zeptat, zda si je s tou půlhodinou jistá, byla „Tak vidíš.“ Pak ale těch 30 minut uplynulo. Po pár zprávách, když už konečně připojení fungovalo, vyšlo najevo, že nás jen hledá a přišel v čas. Chudák parťak, nešlo jí nabíjet mobil, připadala si za nás dva zodpovědná a říkala si kde asi budeme spát, netrpělivost občas taky ovoce přináší, ale to nechutná dobře. Já myslel na zácpu po cestě, že mě bolí nohy. „Ale vždyť si pořád seděl?“ :D To se nevylučuje. A oba jsme potřebovali dost čůrat. :D No, prožili jsme trochu vzrůšo, ale v davu se objevila vysoká štíhlá postava, kráčející povědomým stylem chůze a študující mobil. „Počkej! Kam letíš!“ Znáte ten pocit, když někoho strašně dlouho nevidíte a pak se setkáte. „To je on?“ Parťák musela mít ze mě řádnou sedinku. On taky, čučel do telefonu a šel naším směrem, aniž by nás viděl a najednou mu někdo padl kolem krku. Když já se někdy chovám tak… infantilně. A ano, pokud začne hudrovat jeden, začne být druhý nahlodaný a nejistota se zvětší, popsal bych to jako nejdelších 40 – 50 minut v mém životě. Ale já tu skvělou ženu chápu. Naprosto jí chápu a rozumím jí. Prošli jsme vchodovými dveřmi.... a moje noha se konečně oficiálně dotkla půdy New Yorku. "Welcome to New York City, babe. You did it." Zopakoval náš hostitel. Tohle vlastně už řekl, když mě spatřil po ukončení našeho objetí, ale tentokrát jsem natahoval na brečení. Ano! Já to dokázal.

(příspěvek je pokračováním na tento předchozí.)

Jak jsem říkal, asistentka nás předala letuškám, česky mluvícím, které se mě hned jak jsem vystoupil z vozíku ujali a zavedli nás na naše místa. My si nepamatovali, kde kdo sedí a tak parťačka, která často létá mi dovolila sedět u okénka, abych mohl nahlížet ven, že ona to zná. Letušky přehození překvapilo, měli jasné instrukce, musejí ke mně mít snadný přístup, aby byly schopné mi s čímkoliv pomoci, my jsme jim situace vysvětlili, s tím, že vlastně prd vidím, ale trochu něco jo a letím poprvé a my byli líní študovat letenky, tak jsme se prostě nějak rozhodli, nevadilo jim to, přece cestujeme spolu a hlavní je abychom my byli spokojení. No, přišli aby nám ukázali, kde je toaleta, dostal jsem speciál povolení užívat sociální zázemí první třídy, jelikož se nacházelo nejblíže. Pak jsme se zase usadili, jedna z nich mi důkladně a detailně ukázala, jak si na ně můžu zazvonit, kde jsou audia a že fakt jako mám určitě říct, kdybych něco potřeboval.

Samozřejmě jsme obdrželi, deky (nic moc extra, ale stačila mi), sluchátka, pytlíky, vlhčené ubrouzky, masku na spaní a špunty do uší.

A jak se vlastně cítí let letadlem těžce zrakově omezená osoba? Předem bych ráduvedl, že všechno pro mě bylo vzrušující a fascinující, ale my, co hodně špatně vidíme, vnímáme vibrace a zvuky mnohem intenzivněji a já jsem brzo přišel na to, že mě mrzí absence vnitrostátních letů v Česku, do všeho co, jsem přijímal celým tělem jsem se dá se říct zamiloval. Zvuk motoru, vibrace, všechno, mě vlastně uklidňovalo, nevím jak dalece vy, se zdravýma očima cítíte to chvění toho obrovského stroje plovoucího mezi mračny, ale já si jen říkal „WOW!“ a žíval jsem naprostou spokojenost jako při ASMR, jo vím, jak to zní. A samozřejmě, tohle nevyruší ani, když si pustím něco fajn do uší, možná se ten vjem i znásobí.

A čímže jsem se to zabavil mimo kecání s parťákem? No, obrazovka byla na mě docela malá, věděl jsem, že by mě koukat dost unavovalo, proto jsem volil spíše kratší kusy a střídal to s hudbou, ale přistoupil jsem na část Lvího krále, poslechl si audio o Faraónech nebo o čem to bylo, takový dokument a protože si blížil Halloween, nemohl jsem si nechat ujít pár strašidelných speciálů Simpsonů. A dokonce se tu v nabídce nacházel Rocketman, ale toho jsem oželel i když jsem ho strašně moc chtěl vidět, špatně jsem si tím takovým rozrušením nedokázal dlouho soustředit a jak jsme uvedl, potřeboval bych na to aspoň svůj notebook ne tu malou obrazovečku, která samozřejmě spousta lidem stačí. Z hudby jsem zvolil Eltona Johna, jo jsem Eltonite, snad mě za to neukamenujete, pro kolegy: Měli zde dostupné celé dostupné album: Songs Of The West Coast, které považuji za jedno z nejlepších, ale úplně moje nejoblíbenější není. Taky jsem si nechal zahrát B. B. Kinga, no prostě jen na kvalitní vlně už od začátku, interpretů jsem vystřídal několik, už si všechny asi neuvědomím.

A nechali nás tolik hodin o hlavu? Ale kdeže, nacpali jsme se tak, že jsme po přistání nechtěli jíst, čemuž se hostitel divil, počítl s tím, že nás nejdřív nasytí a pak začne dobrodrůžo ve městě. Nebylo třeba. No a vegetariánská jídla a jiné diety se rozdávali přednostně, měli jsme pokud si dobře vzpomínám, dvě hlavnější bašty, svačinku a předpřistávací svačinku, kterou prakticky zabalili, takže se nemusela jíst tam, ale dala se vzít sebou. Varovali mě, že mi nemusí nic chutnat, ale já si na těch těstovinách šmákl, překvapila mě horda zeleniny, ovoce, máslo, medík, bagel, salátek, pevné příbory, kterými se dalo pohodlně jíst, sušenky… a samozřejmě nesmím zapomenout na pravidelnou nabídku tekutin, parťačka i experimentovala a ochutnávala něco, co ještě neměla. O tom, co nastalo po přistání si povíme příště, ale máte se na to co těšit.

Výlet do New Yorku, pro mě znamenal taky jednu velkou premiéru, měl jsem totiž za sebou jen let v malém letadlu Morava a v horkovzdušném balónu a žádný v takovémto stroji a ne tak daleko. Ano, u moře jsme s rodinou už byli, ale jeli jsme autem a i ostatní moje návštěvy po Evropě se odehrávali za použití pozemních dopravných prostředků. Už v autobuse na letiště jsem byl dost nervózní, ale zároveň hrozně natěšený. Nezvolili jsme si pro naši cestu společnost Delta Airlines. Tady musím poznamenat dvě věci asice, že už zde se mi začal plnit velký sen, z nějakého důvodu jsem vždycky chtěl letět s Deltou, osud mi přihrál příjemnou cenu letenek právě od tohoto dopravce, za což jsem byl skutečně vděčný. Druhá poznámka se tkví v tom, že jsem si objednal plnou asistenční službu kvůli svému zraku a i když jsem měl parťačku, takže v následujících řádcích si můžete přečíst jak to díky ní všechno probíhalo a co všechno to zahrnovalo. Tato služba je od Delty zdarma, má umožnit cestovat i lidem s tělesným omezením.

Můj první šok, (s drahým kafem na letišti jsem počítal) když jsme se začínali zaobírat naloděním se, přišel s uvědoměním, že jsem si sice poctivě našprtal jak se vyznat na tabulích, ale já na ně neviděl, ani s brýlemi jsem čísla a text nepřečetl, hned jsem to kolegyni oznámil, ta mi v klidu zdělila, že přece často lítá, takže tohle naprosto nevadí, spíš bude horší najít tu konkrétní přepážku, ale že to taky dáme. Proč přepážka? Jakákoliv jiná možnost není pro vás otevřená, pokud máte objednanou asistenci, musíte se totiž nahlásit personálu a oni potom se dle toho zařídí. Tam nám potvrdili, že o všem vědí a poslali nás ke kiosku, kde jsme si směli část náležitosti i tak vyřídit a ušetřili tím čas a čekání ve frontě, že to chvíli potrvá než si pro nás někdo přijde. Mladé ženy v uniformách Delty, Češky, nám pomohli a poradili, takže to odcejpalo velmi hladce. Pak přišel na řadu přepohovor, v češtině, v podstatě se ptali na základní otázky jako bychom už byli v cíli. Oddělili nás ale. Všechno si to zapisovali a nešlo o nic složitého, do dnes netuším jestli tento předpohovor podstupují všichni nebo jen ti s touto službou. Po té jsme se měli posadit a vyčkat do příchodu asistenta.

Panovala uvolněná atmosféra a já jak jsem si vše nastudoval, jsem si říkal pro sebe vůči kolegyni: Ty ještě uvidíš, jestli vše proběhne hladce, nebudeš chtít s nikým jiným cestovat, zatím ale textovala se synem a já se snažil se uklidnit, protože nikdo nešel. Ale po chvíli jsem zaznamenal paní s vozíkem co k nám kráčela osvětleným koridorem, u nás se lámavou češtinou omluvila za čekání a vyzvala mě ať se posadím, ohradil jsem se, ale ona mi vysvětlila, že takto budeme rychlejší , tak ať i když dokážu chodit, mám se uvelebit a vyrazíme. Divila se „Ale vy něco vidíte?“ Přisvědčil jsem „Něco ano, ale mám praktickou slepotu.“ Nevím zda rozuměla. Zezadu založila naše kufry a vyjeli jsme. Pocestě si paní uvědomila zásadní informaci, Gate se ještě neotevřel, takže ke kontrole ještě nemusíme. Navrhla nám ponechání vozíku. „Tímpádem si tu můžete nechat zavazadla a třeba si to tu projet.“ Kolegyni se to hrozně líbilo, pohodlnější bylo vozit mě než se tahat s kufrem. Poděkovali jsme a začala akce: Nalezení Lázeňských oplatků nebo Kávenek pro hostitele, prohlížení si výloh v Duty Free zóně, pátrání po zdroji nabíjení mobilu, prostě zábava. Jsem té paní asistentce moc vděčný za to k čemu svolila. No, po jejím návratu převzala řízení mého vozidla a z trochu punkové jízdy se stala svižná rozvážná jízda. A mě došlo, ježiš ještě ta kontrola.

Ve skutečnosti není se čeho hrozit, asistent vám zařídí vše potřebné, smí s vámi být odbaven přednostně, netrčí ve frontách a poradí co a kam na pás položit, parťačka mohla jít s námi. U bezpečnostního rámu jsem sice musel vystoupit ze svého okolečkovaného útočiště, ale jen na chvíli, k pásu mě zaměstnankyně letiště vzala lehce za ruku a za ním pak podala ruku druhá, všichni byli nesmírně milí a trpěliví, když jsem něco neviděl nebo nevěděl jak udělat vlídně vysvětlili znovu a nasměrovali mě. Za kontrolou jsem se znovu posadil na vozík a mezi prvníma mě paní vezla přímo do letadla a předala nás letuškám. O tom co se dělo pak si ale povíme příště.

Červená knihovna aneb dobrodružství začíná!

Nenapadá mě lepší místo v těchto mých končinách odkud newyorské dobrodružství zahájit než právě svitavský Ottendorferův dům, místní budovu také nazývají Červená knihovna, pro její fasádu zdobenou černými cihlami. Proč? Spojitost s tím jak parádně tato nádherná kráska z 19. století zapadá do výletu snů, mi došlo, když jsem ležel 18. října minulého roku, natažený nahoře v opuštěné věži, v jejich útrobách a snažil se co nejvíce před dlouhou cestou odpočívat a nebýt nervózní. Ono totiž, myslím si, že by se tohle všechno zakladateli líbilo!

Pan Oswald Ottendofer byl svitavký rodák, který emigroval do USA, ale nikdy na své město nezapomněl a nechal tu vybudovat rozsáhlou knihovnu s velikánskou sbírkou všemožných i vzácných publikací a knížek, která se stala klenotem města a i když dnes neslouží svému původnímu účelu patří rozhodně mezi místa, která byste tady měli navštívit. Mě vždycky doslova okouzlovala svým původem zvenčí a tím jak je krásná za každého světla a svou elegancí, vlastně se dá říct, že jsem se to té budovy zamiloval a to aniž bych věděl, že pan Oswald emigroval právě do New Yorku, kde se uchytil a odkud všechno řídil.

Roky jsem kolem knihovny chodil a obdivoval její architekturu, zatím jsem ale neměl ani příležitost dojít si sem na koncert, ani jsem se tady neměl důvod ubytovat. Dovnitř jsem se paradoxně dostal až kvůli zahraničním hostům, jejichž návštěvu jsem pomáhal organizovat. No, šlo o dva Newyorčany, nezávislé umělce, o kterých vám povím později, kteří tu měli svůj program. A tak se stalo to, že lidé žijící ve městě, jenž se stalo Oswaldovým útočištěm mě pozvali dovnitř, aby mi ukázali apartmán, kde byli ubytování a totálně je nadchnul. Litoval jsem, že kulturní středisko mě muselo ubytovat jinde. Za slušnou cenu, dostanete parádní ubytování.

No, jeden z Newyorčanů se napřesrok vrátil, aby navštívil naše úžasné velmi speciální kamarády a vystoupil tady, bez nároku na honorář. Bydleli jsme spolu skoro týden právě v Červené knihovně, tentokrát šlo o malé pokojíky vedle sebe a jak už se mimo hlavní sezónu stává měli jsme věž úplně pro sebe, tedy pouze my dva jsme se dělili do koupelnu a malou kuchyňku, věž je povinnost si zamykat pomocí brány, klíči, které mají jen ubytovaní a úzká část perzonálu muzea, které knihovnu spravuje a ti nám také dovolili ke koncertu použít tamní sálek, vypadající jako divadlo, nacházející se pod pokoji, také ve věži, takže jsme si trochu připadali jako zámečtí páni, luxusní. No a přestože zdola není cokoliv moc slyšet, i když muzeum esperanta nebo kavárna plně fungují a je v pokojích tím pádem klid, hraní na kytaru z vedlejšího pokoje přes staré zdi rozhodně slyšet je, takže jsem třeba usínal při svých oblíbených skladbách. Prostě, prožili jsme tam krásný čas a pokud se kamarád do města vrátí zase se tam ubytujeme. A tyhle myšlenky a vzpomínky mě hřály u srdce, když jsem upadal do spánku pár hodin před tím než to všechno mělo vypuknout a říkal jsem si, jak to všechno do sebe hezky zapadá. Já bych si toto ubytování vybral i bez těchto souvislostí, cítím se tam neskutečně dobře, totálně v bezpečí, v klidu a spokojeně, jakoby by mě knihovně v sobě měla ráda a dávala mi to najevo, což uklidňovalo moje pochodující nervy z toho, že jsem nikdy takovou cestu neabsolvoval. Ale, považte sami, není to perfektní začátek? Díky pane Oswalde.