Než ve vyprávění vykročíme do města, rád bych v dalším článku popovídal o našem úžasném hostiteli, Corey je newyorský nezávislý umělec, v jiných článcích dál zjevně jako jen C. Dříve měl i s svou vlastní kapelu, teď působí (hlavně) na tamní scéně jako sólový muzikant, také jako DJ a podobně. Po řadě let činnosti vydal své první album v roce 2010 a teď se asi trochu podržte, protože pro mnohé teď si trochu nečekaně jde o desku punkrockovou. Byla to moje první, kterou jsem od něj celou slyšel, dostal jsem jí jako dárek k odběru newletterů. Hned jsem se s ní ztotožnil a pořád je pro mě dost terapeutická. Před tím jsem tento žánr neposlouchal. Část skladem už jsem znal, z filmu jeho dlouholetého kamaráda, ten nás taky jak se říká dal dohromady.

Jak se tak stalo? No prostě si Coreyho dotyčný vzal se sebou do Česka, kde tu měl promítat své filmy, chtěl mu dát speciální dárek k narozeninám. Před tím jsem s Céčkem již prohodil pár komentářů na soc. Sítích, ale pořád to pro mě byl ‚jen‘ ten chlápek co dodal bezva hudbu do mého nejoblíbenějšího LGBT filmu. Pamatuji si jako včera, kdy jsme vběhli s kamarádem, co mi pomáhal je ubytovat, na vlakové nádraží a já spatřil tu vysokou postavu celou v černém vystupující z davu do přibývajícího šera, dokonale vynikal nad všemi svými tmavě modrými vlasy. V tem okamžik jsem věděl, že jsem našel spřízněnou duši, nedokážu moc popsat proč, ale tak to je, jeho pozitivní energie mě doslova obklopila, druhého amerického kamaráda jsem díky svému špatnému zraku ještě neviděl a tak jsem Modrovláska objal jako prvního, dětinsky jsem mu padl kolem krku (Skoro kolem pasu, ne že byl extra obr ale je dost vysoký a ty podzimní boty měly trochu podpatek a já jakožto prcek jsem skoro stál na špičkách.) Vždycky se musí trochu sklonit, abych ho mohl pohodlně obejmou, ale znám i vyššího člověka.

No, strávil jsem se svými Američany skvělý víkend v Česku, o jejich návštěvě bych se pobavil v jiném článku, aby tento nepřesahoval únosnou délku. Dost nás to sblížilo, to společné zážitky dělávají, začali jsme taky dost psát a druhou návštěvu naší Republiky absolvoval bohužel sám, ale také oplývala řadou skvělých chvil. Na koncertě (bez nároku na honorář), který zahrál u nás ve městě oproti minule přišlo víc lidí, 31 a atmosféra patřila k těm neobyčejným. Osud nám dopřál luxusní čas spolu, druhá návštěva denního centra, kde dělám dobrovolníka proběhla tak úžasně, že vztahy se na obou stranách prohloubily a klienti po obědě skoro ani nechtějí poslouchat nic jiné, pokračuje dopisování si s ním a můj přítel se stal jejich kamarádem, kterého mají moc rádi.

Nechci machrovat nebo tak něco, ale chtěl bych říct ještě jednu věc. Jakožto transgender, jehož rodina jeho indentitu nechce uznávat a vzhledem k jiným úskalím, které tohle může přinášet, třeba vůči okolí, jsem často trpěl depresemi i myšlenkami na smrt, on ale NIKDY nezpochybňoval mě nebo moji identitu a pomalu, pomalých krůčcích mě učil jak se mít rád, že nejsem zrůda ani proti přírodě a že jsem prostě jen obyčejný kluk jako každý jiný a mohu být na sebe hrdý, například za dobrovolnickou činnost nebo jak bojuji se svými strachy a fóbiemi, nezapomene vždy pochválit a ocenit každý pokrok a dodat sílu do dalšího, celé to eskalovalo tím, že mi napsal skladbu. Ne, fakt se nevychloubám, dal mi svolení jí označkovat jako ‚my song‘ a zároveň jí na den vzpomínek na zavražděné trans kvůli transfobii, věnoval všem trans, ale její text se dá napasovat i na jiné situace a hodně mi v životě pomohl, mnoho lidí si jej oblíbilo. Od té doby se za to kdo jsem nestydím a moje vůle překonávat úskalí je mnohem větší. Sám si ale prošel hodně těžkým životním obdobím a velice si jej vážím za obrovskou vůli to překonat.

Taky mi Corey několikrát řekl, že by mi rád ukázal město, samozřejmě se mi vždycky u mailu, co to obsahoval, orosily oči, můj sen! Musel jsem na sobě ještě trochu zapracovat, ale právě minulý rok jsem výzvu přijal. Našel si i parťačku (sám mi řekl, že by byl raději, kdybych někoho sebou měl i když cestu zvládnu) a mohlo se k tomu přikročit. ‚Luxusu‘, kterého se mi dostalo hned při první návštěvě bych se neopovážil domáhat, ptal jsem na radu ohledně levného bydlení a odpověď zněla jednoduše: Ty samozřejmě budeš bydlet u mě. To samo platilo pro cestovatelskou kolegyni. Nakonec mi přenechal i ložnici, s velkým letištěm a asi 20 polštářky! Nechal mě starat se o jeho kočku, kterou bůhví proč totálně zbožňuji! Směli jsme využít kuchyň, ano včetně surovin, chytrou televizi a kávovar. Provedl nás všude možné po městě, jeho organizační schopnosti jsou obdivuhodné, všechno měl přesně promyšlené, nechodili jsme cikcak po New Yorku, ale pokaždé pokus na lokalitě vyskytovalo víc zajímavých míst, prošli jsme je hned, tak jsme toho stíhli fakt hodně. Za mě teda nejlepší hostitel, co jsem kdy zažil.

Já vím, že je trochu výstřední, občas trochu blázen a střelený, ale taky je zodpovědný a má srdce na dlani, snaží se pomoc každému, kdo za ním přijde, je empatický vůči druhým, vždy tolik laskavý a ochotný a trpělivý. A s městem už je s rostlý, neradil se tam, ale po těch letech už je plnohodnotný ‚Native New Yorker‘, žije v rytmu Velkého jablka a já doslova cítím jak puls metropole z něj do mě proudí skrze naše přátelství.