Od střední školy jsem takhle brzo nevstával, 05:15, sprcha přišla vhod. Do denního světla jakoby daleko, doufal jsem, že si rozbiji pomulu na schodech už v Červené knihovně, kde jsem byl ubytovaný, ale naštěstí jsem si pamatoval kde se nacházejí všechny vypínače. Páni! Na dlani jsem třímal malý novodobí klíček, jenž jsem měl hodit do schránky při odchodu, ohlédl jsem se k podobizně zakladatele tohohle městského skvostu a pomyslel jsem si: Tak to vidíte, Oswalde, přespal jsem vám tady, abych odjel do New Yorku, kam vy jste emigroval a odkud jste štědře město podporoval.

V tuto dobu zcela jistě prázdná budova skutečně mlčela, ticho tu bylo takové, že bych slyšel vlastní srdce, vlastně myslím, že jsem ho slyšel, taky svoje kroky, rozléhající se po staré dlažbě a schodišti. Neobratně jsem si odemknul kovovou, tepanou bránu věže a doufal, že třesoucíma se rukama ji dokážu zamknout, povinnost ubytovaných, za všech okolností za sebou zamykat, zvlášť přes týden, kdy tu můžete pobývat sami. Podařilo se. Pak vchodové dveře, hodit klíček do schránky a hluboký nádech, uvnitř bylo tak bezpečno.

Červená knihovna patří mezi moje nejoblíbenější místa, z nějakého důvodu se tady cítím v bezpečí a budete se smát, ale mám dojem, jakoby dům přijal, měl rád a ochraňoval mě, chápu jak to zní, nejsem blázen nebojte, vždycky si tady odpočinu, dobře se tu vyspím a nabudu dobré nálady. Nyní jsem ale už nemohl zpět. Jedu do New Yorku! Můj kufr drkocal po dláždění, přestal, když jsem zastavil, abych se na krásku ještě jednou ohlédl, ve mně se rýsovalo její ladné tělo z červených cihel, její věž se temněji než obvykle tyčila k nebi, loučila se mnou půvabně jako vždycky. „Týden kolem tebe nepůjdu.“ Pomyslel jsem si, „ale ty jsi dům a památka, budeš tady pořád tiše stát až se vrátím.“ Chci se vrátit? Nechci, ale budu muset. Chci vůbec jet? Chci, ale bojím se. Je to ale přirozené.

Takhle brzká rána mají něco do sebe, vzdalující se od elegance historické knihovny, dnes provozující ubytovací prostory, muzeum a kavárnu, jsem uvažoval, že ve městě, které nespí, tohle všechno bude jiné a vlastně jsem si začínal přát moci to porovnat. Jemná mlha, poměrně teplo, spící město, které mžourá na přicházející den, já natěšený i nervozní, obavy a strachy, malé české zemičky, myšlenky vedoucí jen tam někam za velkou louži…. Všechno to teď vonělo dobrodružstvím. Vesničan, často bývající v malém městě, mířil do jednoho z největších měst, troufalé? Bláznivé? Bláhové? Obvykle když se setkáte z hrdiny, většinou se zklamete. Za pár hodin se uvidí jestli platí, že věci vidím tak jak jsou bez toho abych si je idealizoval, víte, láska je někdy slepá.

Naše typická NYC snídaně

V mém okolí panuje představa, že Američané jedí a hlavně snídají velmi nezdravě, upřímně řečeno, ve velkých metropolích to nebude moc daleko od pravdy. O New Yorku speciálně se traduje fakt, že jeho obyvatelé často vezmou ráno kávu sebou a během cesty do práce do sebe naláduje plněný bagel, donut nebo něco ze stánku, který potkají, když spěchají do zaměstnání a vlastně se ani nesoustředí na to co jí a baští v poklusu. Pulzující a nikdy nespící město tomu hodně nahrává. S něčím takovým jsem počítal i já, všechno, ale úplně všechno bylo jinak. Co pro vás znamená typická newyorská snídaně, kterou si ve městě neodpustíte? Já si tu svou aspoň částečně přenesl do Česka, světě div se, zjevně jsem tam snídal lépe než doma, kdo by to do Ameriky řekl, že jo.

Ráno, znamená pro našeho hostitele, tak deset, já se budil ve svou obvyklou dobu, jako bych ve městě žil roky, v osm, a ranní rutina probíhala pěkně po americku, tedy s ranní sprchou, pro mě nic nového. Očekával jsem nezdravou snídani venku. Mýlil jsem se. „Chceš jogurt? Nebo mám ještě cereálie.“ jeho obličej naznačoval: Nebo něco jiného? Já vůbec nevím, co rád ráno jíš. Přetrhl by se aby mi vyhověl. Já nevěděl, co říct, myslel jsem si, že cereálie snídají v USA jen děti, pak mě napadlo, že on se občas trochu jako dítě chová, zůstává duchem velmi mladý a tak si občas dovolí dětskou snídani, jeho bezprostřednost, bezelstnost a otevřenost vždycky tomu napovídala, samozřejmě umí být i zodpovědný a dospělý, to je třeba dodat. Měl jsem chuť na jogurt. Jednak jsem cítil z tónu hostitelova hlasu jakýsi závan automatičnosti, jakože jogurt ráno musí být, je automatický a bez něj by to nebylo ažtak ono, a pak tedy americké křupíny znám, kupuji si je, nechávám si je dovážet od specializovaných obchodů, nemyslím žádné české náhražky. „Jogurt, prosím.“ Přikývl a vytáhl misku, které říkal „malá“.

Misky i sklenice tu byly barevné, každá jiná, stejný styl, ale odlišná barva. A napadlo mě, že v New Yorku je všechno větší a velké. Jak hodně špatně vidím je třeba mi všechno ukázat, nabral teda obrovskou lžicí ze zavalitého kelímku spoustu jogurtu. „Ještě?“ Zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel jsem, jestli to do sebe nasoukám, protože se tvářil, že ještě neskončil, jemu se to zdálo evidentně málo. Podal si „vaničku“ plnou nejrůznějšího ovoce a mě se začaly zbíhat sliny, koukalo tam na mě několik druhů melounů, kiwi, hrozny, jahůdky… prostě snad všechno. Zabořil dovnitř maxilžíci a zase mi toho haldu nabral. Vypadal spokojeně, asi poznal, že jsem jak v Jiříkově vidění, no ovoce já moc rád, zvlášť čerstvé, jo jo, žil jsem svůj americký sen. „Med?“ Cože med? Fakt řekl med? Tak tohle znělo famózně. „Jasně.“ Snad by mi tam nalil celý obsah skleničky. „Stačí! Stačí!“ „Taky myslím.“ smál se. „Džus? Čaj?“ Při druhém slově zapochyboval, v Praze mi dal čaj a bergamot způsobil silnou nevolnost kvůli prázdnému žaludku, i když jsem pocit hladu neměl, tak se on teď přikláněl k džusu. „Džus.“ Samozřejmě vybral modrou skleničku. „Tady. Sněz si to v obýváku.“

Lidi, to byla nejlepší snídaně, kterou jsem kdy měl. Chutné, kvalitní, čerstvé ovoce, kvalitní med a naprosto úžasný bílý jogurt, všechno se rozplývalo na jazyku, cpal jsem se až se mi dělaly boule za ušima. A ten džus! Stoprocentní, šťavnatých pomerančů, po kterém se mi fakt stýská a to máma neo já sám nekupujeme žádné podřadné výrobky. Prostě paráda. Náš hostitel takto snídá každý den.

Než ve vyprávění vykročíme do města, rád bych v dalším článku popovídal o našem úžasném hostiteli, Corey je newyorský nezávislý umělec, v jiných článcích dál zjevně jako jen C. Dříve měl i s svou vlastní kapelu, teď působí (hlavně) na tamní scéně jako sólový muzikant, také jako DJ a podobně. Po řadě let činnosti vydal své první album v roce 2010 a teď se asi trochu podržte, protože pro mnohé teď si trochu nečekaně jde o desku punkrockovou. Byla to moje první, kterou jsem od něj celou slyšel, dostal jsem jí jako dárek k odběru newletterů. Hned jsem se s ní ztotožnil a pořád je pro mě dost terapeutická. Před tím jsem tento žánr neposlouchal. Část skladem už jsem znal, z filmu jeho dlouholetého kamaráda, ten nás taky jak se říká dal dohromady.

Jak se tak stalo? No prostě si Coreyho dotyčný vzal se sebou do Česka, kde tu měl promítat své filmy, chtěl mu dát speciální dárek k narozeninám. Před tím jsem s Céčkem již prohodil pár komentářů na soc. Sítích, ale pořád to pro mě byl ‚jen‘ ten chlápek co dodal bezva hudbu do mého nejoblíbenějšího LGBT filmu. Pamatuji si jako včera, kdy jsme vběhli s kamarádem, co mi pomáhal je ubytovat, na vlakové nádraží a já spatřil tu vysokou postavu celou v černém vystupující z davu do přibývajícího šera, dokonale vynikal nad všemi svými tmavě modrými vlasy. V tem okamžik jsem věděl, že jsem našel spřízněnou duši, nedokážu moc popsat proč, ale tak to je, jeho pozitivní energie mě doslova obklopila, druhého amerického kamaráda jsem díky svému špatnému zraku ještě neviděl a tak jsem Modrovláska objal jako prvního, dětinsky jsem mu padl kolem krku (Skoro kolem pasu, ne že byl extra obr ale je dost vysoký a ty podzimní boty měly trochu podpatek a já jakožto prcek jsem skoro stál na špičkách.) Vždycky se musí trochu sklonit, abych ho mohl pohodlně obejmou, ale znám i vyššího člověka.

No, strávil jsem se svými Američany skvělý víkend v Česku, o jejich návštěvě bych se pobavil v jiném článku, aby tento nepřesahoval únosnou délku. Dost nás to sblížilo, to společné zážitky dělávají, začali jsme taky dost psát a druhou návštěvu naší Republiky absolvoval bohužel sám, ale také oplývala řadou skvělých chvil. Na koncertě (bez nároku na honorář), který zahrál u nás ve městě oproti minule přišlo víc lidí, 31 a atmosféra patřila k těm neobyčejným. Osud nám dopřál luxusní čas spolu, druhá návštěva denního centra, kde dělám dobrovolníka proběhla tak úžasně, že vztahy se na obou stranách prohloubily a klienti po obědě skoro ani nechtějí poslouchat nic jiné, pokračuje dopisování si s ním a můj přítel se stal jejich kamarádem, kterého mají moc rádi.

Nechci machrovat nebo tak něco, ale chtěl bych říct ještě jednu věc. Jakožto transgender, jehož rodina jeho indentitu nechce uznávat a vzhledem k jiným úskalím, které tohle může přinášet, třeba vůči okolí, jsem často trpěl depresemi i myšlenkami na smrt, on ale NIKDY nezpochybňoval mě nebo moji identitu a pomalu, pomalých krůčcích mě učil jak se mít rád, že nejsem zrůda ani proti přírodě a že jsem prostě jen obyčejný kluk jako každý jiný a mohu být na sebe hrdý, například za dobrovolnickou činnost nebo jak bojuji se svými strachy a fóbiemi, nezapomene vždy pochválit a ocenit každý pokrok a dodat sílu do dalšího, celé to eskalovalo tím, že mi napsal skladbu. Ne, fakt se nevychloubám, dal mi svolení jí označkovat jako ‚my song‘ a zároveň jí na den vzpomínek na zavražděné trans kvůli transfobii, věnoval všem trans, ale její text se dá napasovat i na jiné situace a hodně mi v životě pomohl, mnoho lidí si jej oblíbilo. Od té doby se za to kdo jsem nestydím a moje vůle překonávat úskalí je mnohem větší. Sám si ale prošel hodně těžkým životním obdobím a velice si jej vážím za obrovskou vůli to překonat.

Taky mi Corey několikrát řekl, že by mi rád ukázal město, samozřejmě se mi vždycky u mailu, co to obsahoval, orosily oči, můj sen! Musel jsem na sobě ještě trochu zapracovat, ale právě minulý rok jsem výzvu přijal. Našel si i parťačku (sám mi řekl, že by byl raději, kdybych někoho sebou měl i když cestu zvládnu) a mohlo se k tomu přikročit. ‚Luxusu‘, kterého se mi dostalo hned při první návštěvě bych se neopovážil domáhat, ptal jsem na radu ohledně levného bydlení a odpověď zněla jednoduše: Ty samozřejmě budeš bydlet u mě. To samo platilo pro cestovatelskou kolegyni. Nakonec mi přenechal i ložnici, s velkým letištěm a asi 20 polštářky! Nechal mě starat se o jeho kočku, kterou bůhví proč totálně zbožňuji! Směli jsme využít kuchyň, ano včetně surovin, chytrou televizi a kávovar. Provedl nás všude možné po městě, jeho organizační schopnosti jsou obdivuhodné, všechno měl přesně promyšlené, nechodili jsme cikcak po New Yorku, ale pokaždé pokus na lokalitě vyskytovalo víc zajímavých míst, prošli jsme je hned, tak jsme toho stíhli fakt hodně. Za mě teda nejlepší hostitel, co jsem kdy zažil.

Já vím, že je trochu výstřední, občas trochu blázen a střelený, ale taky je zodpovědný a má srdce na dlani, snaží se pomoc každému, kdo za ním přijde, je empatický vůči druhým, vždy tolik laskavý a ochotný a trpělivý. A s městem už je s rostlý, neradil se tam, ale po těch letech už je plnohodnotný ‚Native New Yorker‘, žije v rytmu Velkého jablka a já doslova cítím jak puls metropole z něj do mě proudí skrze naše přátelství.

Dneska vám rád popsat moje zkušenosti ohledně asistence od Českých drah, protože to se může pro vaší cestu do New Yorku hodit jako mě, zrakové omezení nemusí nutně znamenat až tak velkou překážku, jak by se mohlo zdát. Předem je záhodno napsat, že služba asistence od národního podniku patří mezi bezplatné, ano je zdarma a má poskytovat jakési vyrovnání bariér a umožnit cestovat osobám se zdravotní postižením.

Jak si službu zajistit?

Samozřejmě nikam nemusíte běhat a všechno lze objednat on-line. Přímo na stránce dopravce vyplníte formulář, kde uvedete požadavky a váš spoj nebo spoje, na to tedy potřebujete vědět údaje o vlacích, ty ale najdete v jízdním řádu. Jde o to, že se vás musí vlaková četa připravit, aby vše fungovalo jak má. Nejlepší je si potřebu asistence nahlašovat minimálně 24 hodin předem, ne-li dříve, některé speciální pomůcky a zařízení se potřebují nachystat a nejsou automaticky k dispozici. Po vyplnění formuláře čekáte na schválení. Nepočítám, že by s mojí prostou asistencí někdy byl problém, ale lidé žádají i jiné věci a ne vždy lze požadavkům vyhovět, proto si dopravce nechává prostor k zamítnutí nebo k prodiskutování alternativ. Pozor: Neexistuje, abyste si pak řekli, že pojedete jiným vlakem, pokud to předem nezkonzultujete s poskytovatelem služby a nedomluvíte se jinak! Vlaková četa s vámi počítá přesně pro uvedený spoj! A asistence zahrnuje přednosti odbavení, nečekáte ve frontách například.

Jak to probíhá?

Paní vlakvedoucí mě zavedla na místo, nakázala mi abych nechal kufr být, že se o to postarají, to vyznívá až hrubě, ale slova často neumí dobře ukázat realitu, chybí tón a výraz ve tváři. Ve skutečnosti jsem neměl vůbec dojem, že jí obtěžuji, jen mě naznačovala: Všechno se děje rychle, není čas na dlouhé rozmluvy, my uděláme pro vaše pohodlí maximům ale nechte to na nás a uvolněte se, my máme své postupy a vy nemusíte nic – až na poslouchání našich pokynů, pravda, ale ty jsou tu pro vás. Jak jsem se posadil, paní mi pověděla: „Seďte mi dokud si pro vás nepřijdu, nikam beze mě nechoďte a než zastavíme, pořád seďte, před stanicí to může na výhybkách házet, tak ať nespadnete.“ Přikývl jsem. Vypadala spokojeněji. Napadlo mě, že s některými klienty to asi nemají lehké. „Nikdo vás tu nenechá, prostě seďte než si pro vás přijdu.“ Musel jsem vypadat vyděšeně :). Spoj zahrnoval přestup, zvolil jsem ho kvůli víkendovým omezením na dráze, které mohlo vyrábět zpoždění a mě nemohlo uletět letadlo, takže tady popis fakt nekončí. Během cesty mi paní vlakvedoucí několikrát připomněla abych zůstal na místě a zeptala se jestli něco nepotřebuji, třeba na toaletu. Ale do Třebové to je chvilička, tak jsem nic nepotřeboval, když si pro mě znovu přišla její tón byl o hodně milejší, ne že by předtím nebyl, ale zmizelo z jejího hlasu dost z přísnosti. Asi že jsem vzorňásek a dobře se mnou ‚pracuje‘.

Takhle akce mi taky ukázala něco jak to u ČD funguje, protože mě paní vlakvedoucí vysvětlila, že si budou „Předávat kasu“ a pán, co jí bude mít na starost se mnou počká a spolu s ní mě předá vlakvedoucímu dalšího vozu. Shodou okolnosti vlak měl dojet na stejnou kolej, takže se nekonala část, kterou nazývají transfer nebo prostě přestup, jak se rychlík přihasil, pan Kasička, jak si mu tak říkám, popadl můj kufr a mě a vyzval mě abychom si pospíšili, že nejdeme „Toho komu mě mu má dát“. Ale paní průvodčí nám šla vstříc a že už se o to postará, našla vlakvedoucího, ten jí rychle zdělil kam se mnou a hle, šli jsme do první třídy k vyhrazeným sedadlům pro ‚nás‘, ano usadil jsme se v první třídě, na samostatném pohodlném sedátku u okna a dostal malou flašku vody. Po čase přišel pan vlakvedoucí, představil se a podal mi ruku. Což jsem si připadal ‚luxusně‘, jako nějaká významná osoba. Požádal mě, abych seděl a kdybych něco potřeboval, tak ať dám vědět, aby průvodčí, že bude procházet nebo přímo jemu a ať raději nikam nechodím. „V Praze si vás převezme pán, který s vámi dál počká a pak dále budete pokračovat s někým, kdo se o vás postará tam.“ Pohoda. Víte, normálně jsem v žádosti o službu uvedl, že potřebuji pomoci se dostat až k autobusu na letiště, pokud to bude možné. Je to spolu provázané, asistence platí na celý areál nádraží, ale tohle stanoviště se do toho počítá i když není v budově a jde vlastně o jiného dopravce. Palec hore.

No a v Praze mi vyložili kufr, pan asistent mě zavedl k přepážkám, myslím, že to okénku bylo uzavřené ale paní tam seděla a bez problémů ho vzala nebo tak, prostě abychom nemuseli čekat ve frontě a předbíhat tak tam zajel. Ukázal mi kam položit paní peníze, ujistil se že jsem vzal všechny drobné a pak jsme si to už štrádovali k autobusu. Několikrát se ujišťoval, že je bezpečné mě tam nechat, protože parťačka je na cestě, klidně by se mnou na ní počkal. Opravdu vás nikde nenechají pokud na tom výrazně netrváte. „Ale opravdu budete fajn? Skutečně přijde?“ Vždycky vás někomu předají a také se samozřejmě ptají jestli po cestě nepotřebujete na toaletu nebo něco koupit. :) No a pak jsme jen s D. Naskočili na bus a hurá na letiště.

Červená knihovna aneb dobrodružství začíná!

Nenapadá mě lepší místo v těchto mých končinách odkud newyorské dobrodružství zahájit než právě svitavský Ottendorferův dům, místní budovu také nazývají Červená knihovna, pro její fasádu zdobenou černými cihlami. Proč? Spojitost s tím jak parádně tato nádherná kráska z 19. století zapadá do výletu snů, mi došlo, když jsem ležel 18. října minulého roku, natažený nahoře v opuštěné věži, v jejich útrobách a snažil se co nejvíce před dlouhou cestou odpočívat a nebýt nervózní. Ono totiž, myslím si, že by se tohle všechno zakladateli líbilo!

Pan Oswald Ottendofer byl svitavký rodák, který emigroval do USA, ale nikdy na své město nezapomněl a nechal tu vybudovat rozsáhlou knihovnu s velikánskou sbírkou všemožných i vzácných publikací a knížek, která se stala klenotem města a i když dnes neslouží svému původnímu účelu patří rozhodně mezi místa, která byste tady měli navštívit. Mě vždycky doslova okouzlovala svým původem zvenčí a tím jak je krásná za každého světla a svou elegancí, vlastně se dá říct, že jsem se to té budovy zamiloval a to aniž bych věděl, že pan Oswald emigroval právě do New Yorku, kde se uchytil a odkud všechno řídil.

Roky jsem kolem knihovny chodil a obdivoval její architekturu, zatím jsem ale neměl ani příležitost dojít si sem na koncert, ani jsem se tady neměl důvod ubytovat. Dovnitř jsem se paradoxně dostal až kvůli zahraničním hostům, jejichž návštěvu jsem pomáhal organizovat. No, šlo o dva Newyorčany, nezávislé umělce, o kterých vám povím později, kteří tu měli svůj program. A tak se stalo to, že lidé žijící ve městě, jenž se stalo Oswaldovým útočištěm mě pozvali dovnitř, aby mi ukázali apartmán, kde byli ubytování a totálně je nadchnul. Litoval jsem, že kulturní středisko mě muselo ubytovat jinde. Za slušnou cenu, dostanete parádní ubytování.

No, jeden z Newyorčanů se napřesrok vrátil, aby navštívil naše úžasné velmi speciální kamarády a vystoupil tady, bez nároku na honorář. Bydleli jsme spolu skoro týden právě v Červené knihovně, tentokrát šlo o malé pokojíky vedle sebe a jak už se mimo hlavní sezónu stává měli jsme věž úplně pro sebe, tedy pouze my dva jsme se dělili do koupelnu a malou kuchyňku, věž je povinnost si zamykat pomocí brány, klíči, které mají jen ubytovaní a úzká část perzonálu muzea, které knihovnu spravuje a ti nám také dovolili ke koncertu použít tamní sálek, vypadající jako divadlo, nacházející se pod pokoji, také ve věži, takže jsme si trochu připadali jako zámečtí páni, luxusní. No a přestože zdola není cokoliv moc slyšet, i když muzeum esperanta nebo kavárna plně fungují a je v pokojích tím pádem klid, hraní na kytaru z vedlejšího pokoje přes staré zdi rozhodně slyšet je, takže jsem třeba usínal při svých oblíbených skladbách. Prostě, prožili jsme tam krásný čas a pokud se kamarád do města vrátí zase se tam ubytujeme. A tyhle myšlenky a vzpomínky mě hřály u srdce, když jsem upadal do spánku pár hodin před tím než to všechno mělo vypuknout a říkal jsem si, jak to všechno do sebe hezky zapadá. Já bych si toto ubytování vybral i bez těchto souvislostí, cítím se tam neskutečně dobře, totálně v bezpečí, v klidu a spokojeně, jakoby by mě knihovně v sobě měla ráda a dávala mi to najevo, což uklidňovalo moje pochodující nervy z toho, že jsem nikdy takovou cestu neabsolvoval. Ale, považte sami, není to perfektní začátek? Díky pane Oswalde.

Jako bychom si nedokázali pomoc a přesně nevíme proč jsme si něco oblíbili víc než to ostatní, někdo tíhne určité značně auta nebo má raději mince, sbírá je a má radost ze své rozšiřující se sbírky, vášní jiného jsou třeba pesexa, někomu přirostli k srdci koně, mosty nebo například kostely. Pak existují lidé, které srdce táhne třeba k nějakým určitým profesím. Znám slepého mladíka, který je celý zapálený do záchranářů a hasičů, bedlivě sleduje všechno, co může kolem jejich zásahů a práce, čte články, vyhledává videa a dá se říct, že k těmto složkám zhlíží a velmi je podporuje. I když samozřejmě nemůže z jasných důvodů být jedním z nich, jsou mu nějakým způsobem, řekněme blízcí. Já mu tak nějak rozumím, i když nevím sám důkladně proč to takhle máme. Jsem na tom obdobně.

Akorát já, ano klidně se smějte, tíhnu jen k newyorským policistům a hasičům a svým způsobem jsem na tom „hůř“ než tento mladík, který se občas na Facebooku omlouvá protože si myslí, že už to někdy přehání a má pocit, že se snad jedná už o nějaký typ posedlosti. No, je vždy uklidněný, že jej známe, nijak nám jeho vášeň nevadí, tak se vždy upokojí a nasdílí pár dalších článků.

Na první pohled to vyznívá možná trochu komicky a dětinsky, už jen proto, že hodně dětí nějakým způsobem vzhlíží k policistům a možná až vyroste, že být v jejich sboru a honit zločince. Faktem je, že já tak nějak vždycky měl rád muže v uniformě, imponovali mi a vždycky ve mně vyvolávali určitý respekt. V dětství jsem rád hrál role policistů a tak podobně, jenže všechno to zachází ještě dál. Není jedinou zvláštností, že se „specializuji“ konkrétně na NYPD a jejich kolegy hasiče a čeští policisté mě víceméně nechávají chladným. Mají uniformy, super, když dojde na pradnážku paní policistka, jsem hrozně moc spokojený, ale… no, víte… není to ono. Mám dojem, jakoby mě k NYPD a FDNY táhlo nějaké zvláštní pouto.

Se takhle koukám na procházková videa nebo seriály a když vidím policistu musím se začít usmívat a… napíšu to i když si asi pomyslíte, že jsem blázen, vnímám uvnitř nejen radost, ale taky hrdost a sounáležitost. Kamarád má z toho srandu. Jelikož mým jedno z těch obrovských přání je se s nějakým newyorským policistou nebo hasičem setkat a vyfotit se s ním, nezajímají mě ani tak celebrity… nevím jesli si hostitel všiml, ale pochybuji, že jsem dokázal skrýt jak mě neuvěřitelně potěšilo, že ve městě kolem nás leden prošel.

Jeden z mých přátel si dělá legraci „Ty‘s asi byl v minulém životě, jeden z nich!“ a směje se. Pravdou je, že bratrství a sounáležitost mezi kolegy, vnitřně v jednotlivých odděleních v NYC patří mezi proslulé záležitosti, jde o něco, co se o nich traduje. A já nemůžu z určitostí říct, kde se to ve mně vzalo. Všechno to má ale odvrácenou nepříjemnou tvář. Přímo v New Yorku jsem si uvědomil pár věcí.

Například, určitá jakoby lehká tíseň uvnitř, pociťovaná při zvuku sirény sanitky nebo hasičů, je myslím zcela normální, každý z nás má s tím vozem spojené, že byl vyslán kvůli něčemu ne moc veselému a možná tak malé děti mají zpočátku z toho zvuku radost. V Česku si říkám, něco jako: Achjo, asi se někomu něco přihodilo, nebo: Hm, chudák někdo, asi hoří. A mám v žaludku skoro nepatrné motýlky, prostě nic co by stálo za řeč, pokud se mě to vyloženě netýká, jsem vlastně v klidu asi jako většina z nás. Oproti tomu, pokud slyším onen typický hlas newyorské sanitky či hasičů (ale hlavně té ambulance), tak se mi normálně téměř až zvedá kufr, myslím to naprosto vážně. Nedělám si legraci a nepřeháním. Jde na mě v takovém okamžiku nával tísně, kdyby vůz jen stál se zapnutou sirénou a jen neprojížděl, asi by mě přepadla panika. Ten zvuk je mi tak bytostně nepříjemný, že se začnu bát. Těžko se mi stojí na místě a kdybych nechtěl vypadat jako totální pako, utekl bych, vsadím se, že se si hostitel myslel, že se ho pevněji chytám kvůli zraku, já ale fakt bojoval se strachem a krátkým vyděšením. Nedosti tomu někdy se mi to v hlavě spojí s myšlenkami na požár, který mě děsí.

Musím dodat, že respekt z ohně mě naplňuje velmi silně, na druhou stranu se ho nebojím, svíčku si zapálím, u ohniště si posedím a líbí se mi pozorovat plameny zkrocené v krbu, jsou však okamžiky, kdy ve mně plameny cosi probudí a jakoby mě nakopávali k akci, vnímám rozrušení jako bych někdy proti nim bojoval a byl jsem v tom dobrý a ty střípky vzpomínek v ten okamžik vyplouvaly na povrch. No a, těžko se mi to zmiňuje, protože ještě méně snadno se mi formulují slova, tak aby to nevyznělo nějak blbě, fakt, že jedenáctého září zahynuli také hasiči se mě dotýká ze všeho nejvíc, i když samozřejmě je mi líto všech objetí, ale při dokumentech o požárnících, co tam zasahovali se mi klepala brada a na koncem jsem plakal jak želva, z nějakého důvodu mě jejich smrt velmi zasáhla více osobněji i když k tomu není asi důvod, celé je to velká tragédie.

Sny a snění jsou stále ještě opředeny tajemstvími, když lidé myslí, že jednu hádanku rozluští, přijde nová a s ní mnoho dalších otázek. Sám dobře nevím, jestli věřím snářům, ale přiznám se, že i mimo problematiku výkladů snů z hlediska symbolů a jejich významu, se potýkám s jinými otazníky. Docela mě zarazilo, když jsem četl, že lidský mozek neumí sám vymyslet nic nového pro sny a tak je nucen v nich používat to co zná, znamenaje, vidíme-li ve snu tvář, není nová, i přestože si jí nepamatujeme už jsme se s ní setkali, třeba se mihla v davu na pár vteřin, naší pozornosti to v podstatě uteklo, ale náš mozek ji postřehl a následně vjem použil.

Tahle myšlenka mě vrátila k uvažování nad skutečností, že už od dost útlého dětství jsem měl sny zasazené do prostředí New Yorku, nutno dodat, že jako dítě jsem se tam zcela určitě nepodíval a v tomto životě se moje první návštěva uskutečnila až v roce 2019. A zpočátku jsem rozhodně neměl moc příležitosti sbírat dostatečné vjemy pro sny, neboť nikdo z mých rodičů netrpěl na NYC, tak jako já a tak mě obklopovaly jiné věci. Takže, teď plácnu protože přesný věk neznám, dejme tomu šestileté mrně nemělo kde sebrat materiál pro detailní prostředí ve snění, které bylo později identifikováno jako části New Yorku a ani neexistoval racionální důvod proč by se tak dělo. Pak tedy nastává otázka, kde se to ve mně vzalo?

Samozřejmě se zdroje postupem času rozšiřovaly a čím jsem byl starší, víc jsem po tom pátral a dneska už je jasné z čeho moje hlava čerpá, no teď se NYC snažím obklopovat. Tehdy ale jsem začínal na pocitu, že i když se jedná o jiné budovy či ulice, jde vždy o jedno jedno a to stejné město. Útržky zpráv nebo pohlednice se jistě ke mně mohli dostat, stejně jako časopisy nebo nějaký ten cestopis, přestože jsem tohle aktivně ještě nevyhledával, jenže tyhle záležitosti mají jedno společné, zaměřují se na známá místa a symboly, mě se ale sny odehrávaly hlavně ne tolik „profláknutých“ místech, což identifikaci značně ztěžovalo a opravdu netužím kudy se ke mně ten stavební materiál dostal.

Pokud je pravda, že mozek sestavuje sny jen z komponentů, které zná a neumí si pro ně vyrobit nic originálního, pak se nabízí teorie, že si moje mysl musí všechny ty věci pamatovat. Rodiče by mi návštěvu města nezapřeli, kdyby tam sem mnou někdy někdo odcestoval, řekli by mi to. Proč by lhali? Tohle fakt nepřipadá v úvahu. Na druhou stranu sama máma přiznává, že mě to k New Yorku táhne odnepaměti a že výlet do NYC, tak trochu čekala. Město ale nikdy nebylo hlavním tématem v rodiče, dá se říct, že jí je tak nějak ukradené, nikdy se o něm moc nemluvilo. Takže co? Geny?

Může být místo takto hluboce zapsané v genech skrze příbuzné a předky? To já nevím, jsem otevřený všem možnostem, na druhou stranu nedokážu dodat podpůrné argumenty k tomu, že jde i můj případ. Víte, občas rodina mluví o nějakých vzdálených příbuzných v Americe, ale jednou to je „Amerika“, pak „Kanada“, strýček z Ameriky je nejspíš myšlen strýček z Kanady a hodně příbuzensky vzdálený, někdy sem tam se objeví nějaké jiné zmínky, ale nic určitého, já vlastně nevím, zda mám v Americe nějaké vzdálené příbuzné či ne, v souvislosti z New Yorkem jsem snad neslyšel. A já se nějak nechci doptávat, abych si pak nepřipadal hloupě.

Buďme tedy trochu odvážnější, pusťme se v teoriích do jiné oblasti a pojďme spolu zamyslet ještě nad poslední věcí. A co takhle minulé životy? Paměť z doby, kdy jsem tam žil? Vím, jak podivně to zní, ale vždycky, když se stanou podivnosti jako třeba že u pohledu kamarádovu adresu si řeknu „Hm, to je Queens“, aniž by mi to někdy pověděl a jednalo se o nějaké známé místo, mi přejde mráz po zádech při potvrzení pravdy. Jak‘s to mohl vědět? Záhadou zůstává, proč mi město přirostlo k srdci dřív než než ho navštívil a odmala mě táhne jako magnet. Zajímavější však možná je, že jakmile jsem tam přiletěl, uchvátil mě nepopsatelný pocit návratu domů, jsem poznával všechna místa, kam jsme přišli a to i ta, které nepatří mezi turistické atrakce, tedy drobnosti, o kterých se vlastně nemluví. Já to město znám! Velmi těžko se to popisuje, ale budiž důkazem k zamyšlení fakt, že o některých ulicích a částech se nedočtete nebo je neuvidíte ve filmu a podobně a vidíte je až namístě, mě ale jsou již povědomá. Samozřejmě od doby „kdy jsem tam asi byl“, uplynulo mnoho let a NYC se pořád rozvijí a mění, nevyznám se tam moc dobře, orientaci mám stíženou i zrakem, ale vím jasně, že to město znám, jako bych tam před lety dlouhé roky žil. A stesk po domově je silný. Velmi silný.

Odmalička tam chci žít, přestože velká města mě nebaví a nijak nevábí, příliš moc lidí na jednom místě mě děsí, zvláštní, že? Všichni víme, že NYC nneí žádný prcek tam mám naprosto jiné pocity, naplňuje mě spokojenost, venku jsem rád i na frekventovaných částech a vlastně se tam v davu cítím velice dobře, zatímco třeba i v Brně jsem docela vyděšený a soustavně se obávám, že se ztratím, hluk a halas davu mě děsí, připadám si zmatený a matený, pořád jsem nastražený a nervózní, to samé v Praze nebo jiných velkých městech. V NYC ne. Tam mi zmizel i skoro až panický strach přecházet cestu, se kterým bojuji téměř soustavně. Brooklynský most jsem prošel oficiálně jednou, já ale vím, že aspoň tisíckrát.