Lokalita: Hart Island
Zdroj: Untapped NYC
Původní autor: Meridith Viguet
Datum: 01.10. 2013

Fotky se nenachází na tomto blogu a jsou linkovány ze zdroje.



Když New York zakoupil Hart Island - malý ostrov na západním konci Long Island Sound - - na začátku roku 1869, fungoval již jako válečný zajatecký tábor pro vojáky Konfederace. Od té doby prochází ostrov stále znepokojivější historií. Snad jeho nejstrašidelnější využití: ubytovna pro šílené z konce 19. století.

Hart Island není cizí vyvržencům společnosti. V různých časových okamžicích byl na ostrově umístěna vězeňská káznice pro mladistvé delikventy, nemocnice pro léčbu TBC, základna raket, karanténní zóna během epidemie žluté zimnice a největší daňově financovaný hřbitov na světě. Mnoho z těchto využití zanechalo málo viditelných stop.

Na rozdíl od některých dřívějších účelů Hart Islandu však na ostrově zůstávají rozpadající se ruiny azylového domu jako třeba „budova pavilonu“. Budova - naposledy transformovaná do rehabilitačního narko centra Phoenix House (z šedesátých let) před jejím uzavřením v roce 1976 - - byla postavena v roce 1885, aby zvládla nával lidí z jiných míst v New Yorku, stejně jako Potter‘s Field pro pohřbívání neznámých.

Tento azyl se obvykle přijímal pouze chronické případy. Zajímavé je, že muže považovali za chorobomyslné (eng. Insane) zato ale ženy se stejnými příznaky dostávaly titul „blázen“ (eng. Lunatic).

Neméně znepokojující je pozdější účel budovy, jako to co ztělesňuje připomínku Phoenix House. V rámci „pracovní terapie“ vyráběli obyvatelé Phoenix House kožené boty, které se stále ještě povalují na trávníku a hromadí se v opuštěných halách ve druhém patře budovy.

Ti, kteří chtějí navštívit strašidelné zbytky azylu, budou mít s tím potíže: Občané musí kontaktovat vězeňský systém (asi zprávu), aby vůbec mohli Hart Island navštívit, a návštěvy jsou omezeny na malý altán s pohřebními záznamy poblíž doku trajektu, každý třetí čtvrtek v měsíci. Hart Island Projekt však pomáhá jednotlivcům s rodinnými příslušníky pochovanými na ostrově vystopovat blízké a vyjednat návštěvy.

Od střední školy jsem takhle brzo nevstával, 05:15, sprcha přišla vhod. Do denního světla jakoby daleko, doufal jsem, že si rozbiji pomulu na schodech už v Červené knihovně, kde jsem byl ubytovaný, ale naštěstí jsem si pamatoval kde se nacházejí všechny vypínače. Páni! Na dlani jsem třímal malý novodobí klíček, jenž jsem měl hodit do schránky při odchodu, ohlédl jsem se k podobizně zakladatele tohohle městského skvostu a pomyslel jsem si: Tak to vidíte, Oswalde, přespal jsem vám tady, abych odjel do New Yorku, kam vy jste emigroval a odkud jste štědře město podporoval.

V tuto dobu zcela jistě prázdná budova skutečně mlčela, ticho tu bylo takové, že bych slyšel vlastní srdce, vlastně myslím, že jsem ho slyšel, taky svoje kroky, rozléhající se po staré dlažbě a schodišti. Neobratně jsem si odemknul kovovou, tepanou bránu věže a doufal, že třesoucíma se rukama ji dokážu zamknout, povinnost ubytovaných, za všech okolností za sebou zamykat, zvlášť přes týden, kdy tu můžete pobývat sami. Podařilo se. Pak vchodové dveře, hodit klíček do schránky a hluboký nádech, uvnitř bylo tak bezpečno.

Červená knihovna patří mezi moje nejoblíbenější místa, z nějakého důvodu se tady cítím v bezpečí a budete se smát, ale mám dojem, jakoby dům přijal, měl rád a ochraňoval mě, chápu jak to zní, nejsem blázen nebojte, vždycky si tady odpočinu, dobře se tu vyspím a nabudu dobré nálady. Nyní jsem ale už nemohl zpět. Jedu do New Yorku! Můj kufr drkocal po dláždění, přestal, když jsem zastavil, abych se na krásku ještě jednou ohlédl, ve mně se rýsovalo její ladné tělo z červených cihel, její věž se temněji než obvykle tyčila k nebi, loučila se mnou půvabně jako vždycky. „Týden kolem tebe nepůjdu.“ Pomyslel jsem si, „ale ty jsi dům a památka, budeš tady pořád tiše stát až se vrátím.“ Chci se vrátit? Nechci, ale budu muset. Chci vůbec jet? Chci, ale bojím se. Je to ale přirozené.

Takhle brzká rána mají něco do sebe, vzdalující se od elegance historické knihovny, dnes provozující ubytovací prostory, muzeum a kavárnu, jsem uvažoval, že ve městě, které nespí, tohle všechno bude jiné a vlastně jsem si začínal přát moci to porovnat. Jemná mlha, poměrně teplo, spící město, které mžourá na přicházející den, já natěšený i nervozní, obavy a strachy, malé české zemičky, myšlenky vedoucí jen tam někam za velkou louži…. Všechno to teď vonělo dobrodružstvím. Vesničan, často bývající v malém městě, mířil do jednoho z největších měst, troufalé? Bláznivé? Bláhové? Obvykle když se setkáte z hrdiny, většinou se zklamete. Za pár hodin se uvidí jestli platí, že věci vidím tak jak jsou bez toho abych si je idealizoval, víte, láska je někdy slepá.

01. Lék na tuberkulózu

V roce 1936 vyvinul Dr. H. Houston, bývalý děkan Kolumbijské univerzity, lék s názvem Dilantin, spolu s Dr. Tracy J. Putnamem, který pracoval na léčbě epilepsie.

06. Whipplea procedůra pro rakovinu pankreatu
V roce 1935 Allen O. Whipple z Kolumbijské univerzity zveřejnil zprávu psolu se svými kolegy pojednávající o novém postupu na pomoc pacientům s rakovinou slinivky břišní zvané pankreaticoduodenektomie, známá také jako Whipplea procedura.

10. Cabrini Medical Center

Cabrini Medical Center v Gramercy na Manhattanu vzniklo v roce 1973 sloučením dvou manhattanských nemocnic: Columbus Hospital a Italian Hospital a byla uzavřena v roce 2008 po podání návrhu na prohlášení bankrotu.

Columbus Hospital, založená v roce 1892, byla oficiálně otevřena v roce 1896 misionářskými sestrami Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Nemocnice měla kapacitu asi 100 lůžek a byla vytvořena pro řešení lékařských potřeb italských přistěhovalců. Italská nemocnice byla otevřena o čtyři desetiletí později v roce 1937 Italskou nemocniční společností a sloužila podobnému účelu. Obě nemocnice se v roce 1973 sloučily do téměř 500 lůžkového zařízení a staly se jednou z prvních nemocnic, které odborně léčily pacienty s AIDS. V nemocnici zemřely známé osobnosti, jako je graffiti umělec Jean-Michel Basquiat, zatímco Andy Warhol byl klinicky prohlášen za smrtelně zraněného po výstřelbě, ale po resuscitaci přežil.

Lékařské středisko Cabrini bylo 16. března 2008 trvale uzavřeno poté, co dříve oznámilo, že tak stane u pohotovostního oddělení. Pamětní onkologické centrum Sloan-Kettering zakoupilo budovy zdravotnického centra za 83,1 milionu dolarů, ale v roce 2013 byly přeměněny na rezidence.

11. Bayley Seton Hospital

Bayley Seton Hospital ve čtvrti Stapleton na ostrově Staten začala jako námořní nemocniční služba v roce 1831. V roce 2000 byla nemocnice převedena do Lékařského katolického centra svatého Vincenta, které v roce 2003 požádalo o bankrot a brzy na to se uzavřelo.

Současný areál Bayley Seton byl postaven kolem budov námořní nemocnice. V nejvyšším patře nemocnice založil muž jménem Dr. Joseph J. Kinyoun laboratoř pro studium bakterií, poté, co se s pomocí Kongresu přestěhovala do Washingtonu D.C., se stala Národnímim institutem zdraví.



Hlavní budova Bayley Seton byla postavena během třicátých let a ošetřovala mnoho veteránů a armád kvůli velkému počtu vojenských, námořních a pobřežních strážních zařízení v okolí. V té době byla známá jako Staten Island Public Health Service Hospital - umístěná přímo tam, kde byly původní budovy Marine Hospital Service.

In 2000, the Sisters of Charity turned the building over to Saint Vincent’s Hospital, but within just a few years, Bayley Seton lost many of its services including its emergency room and pharmacy. The Richmond University Medical Center noted that its HIV/AIDS center and adult and pediatric clinics at Bayley Seton would close. A deal was struck that the Salvation Army would purchase Bayley Seton and demolish the main hospital to create a recreation center.

12. The Hospital of St. Elizabeth of Hungary

Nemocnice sv. Alžběty Maďarské se v roce 1928 přestěhovala do nové budovy na Fort Washington Avenue a W. 190. ulici. Jednalo se o šestipodlažní všeobecnou nemocnici s 110 lůžky navrženou architektem Jamesem F. Delanym v románském stylu, pravděpodobně inspirovaným původním muzeem klášterů, umístěným přes ulici. Po většinu její historie jí provozovaly františkánské jeptišky. Sv. Alžběta byla uzavřena v roce 1981. V roce 1983 byla prodána v aukci a v roce 1985 byl přeměněn na družstevní bytový dům.

Naše typická NYC snídaně

V mém okolí panuje představa, že Američané jedí a hlavně snídají velmi nezdravě, upřímně řečeno, ve velkých metropolích to nebude moc daleko od pravdy. O New Yorku speciálně se traduje fakt, že jeho obyvatelé často vezmou ráno kávu sebou a během cesty do práce do sebe naláduje plněný bagel, donut nebo něco ze stánku, který potkají, když spěchají do zaměstnání a vlastně se ani nesoustředí na to co jí a baští v poklusu. Pulzující a nikdy nespící město tomu hodně nahrává. S něčím takovým jsem počítal i já, všechno, ale úplně všechno bylo jinak. Co pro vás znamená typická newyorská snídaně, kterou si ve městě neodpustíte? Já si tu svou aspoň částečně přenesl do Česka, světě div se, zjevně jsem tam snídal lépe než doma, kdo by to do Ameriky řekl, že jo.

Ráno, znamená pro našeho hostitele, tak deset, já se budil ve svou obvyklou dobu, jako bych ve městě žil roky, v osm, a ranní rutina probíhala pěkně po americku, tedy s ranní sprchou, pro mě nic nového. Očekával jsem nezdravou snídani venku. Mýlil jsem se. „Chceš jogurt? Nebo mám ještě cereálie.“ jeho obličej naznačoval: Nebo něco jiného? Já vůbec nevím, co rád ráno jíš. Přetrhl by se aby mi vyhověl. Já nevěděl, co říct, myslel jsem si, že cereálie snídají v USA jen děti, pak mě napadlo, že on se občas trochu jako dítě chová, zůstává duchem velmi mladý a tak si občas dovolí dětskou snídani, jeho bezprostřednost, bezelstnost a otevřenost vždycky tomu napovídala, samozřejmě umí být i zodpovědný a dospělý, to je třeba dodat. Měl jsem chuť na jogurt. Jednak jsem cítil z tónu hostitelova hlasu jakýsi závan automatičnosti, jakože jogurt ráno musí být, je automatický a bez něj by to nebylo ažtak ono, a pak tedy americké křupíny znám, kupuji si je, nechávám si je dovážet od specializovaných obchodů, nemyslím žádné české náhražky. „Jogurt, prosím.“ Přikývl a vytáhl misku, které říkal „malá“.

Misky i sklenice tu byly barevné, každá jiná, stejný styl, ale odlišná barva. A napadlo mě, že v New Yorku je všechno větší a velké. Jak hodně špatně vidím je třeba mi všechno ukázat, nabral teda obrovskou lžicí ze zavalitého kelímku spoustu jogurtu. „Ještě?“ Zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel jsem, jestli to do sebe nasoukám, protože se tvářil, že ještě neskončil, jemu se to zdálo evidentně málo. Podal si „vaničku“ plnou nejrůznějšího ovoce a mě se začaly zbíhat sliny, koukalo tam na mě několik druhů melounů, kiwi, hrozny, jahůdky… prostě snad všechno. Zabořil dovnitř maxilžíci a zase mi toho haldu nabral. Vypadal spokojeně, asi poznal, že jsem jak v Jiříkově vidění, no ovoce já moc rád, zvlášť čerstvé, jo jo, žil jsem svůj americký sen. „Med?“ Cože med? Fakt řekl med? Tak tohle znělo famózně. „Jasně.“ Snad by mi tam nalil celý obsah skleničky. „Stačí! Stačí!“ „Taky myslím.“ smál se. „Džus? Čaj?“ Při druhém slově zapochyboval, v Praze mi dal čaj a bergamot způsobil silnou nevolnost kvůli prázdnému žaludku, i když jsem pocit hladu neměl, tak se on teď přikláněl k džusu. „Džus.“ Samozřejmě vybral modrou skleničku. „Tady. Sněz si to v obýváku.“

Lidi, to byla nejlepší snídaně, kterou jsem kdy měl. Chutné, kvalitní, čerstvé ovoce, kvalitní med a naprosto úžasný bílý jogurt, všechno se rozplývalo na jazyku, cpal jsem se až se mi dělaly boule za ušima. A ten džus! Stoprocentní, šťavnatých pomerančů, po kterém se mi fakt stýská a to máma neo já sám nekupujeme žádné podřadné výrobky. Prostě paráda. Náš hostitel takto snídá každý den.

Odkaz na původní článek v první části, fotky jsou linkvány.

7. Neponsit Beach Hospital

Jacob Riis, slavný muckraker, který fotografoval činžovní domy v How the Other Half Lives, obhajoval vytvoření dětské nemocnice v Rockaways, která by ošetřovala rostoucí případy tuberkulózy. S cílem získat peníze pro nemocnici, Riisovo sdružení pro pomoc chudým distribuovalo obrázky chlapce jménem „usmívající se Joe“, který měl spinální tuberkulózu, a John D. Rockefeller v důsledku toho daroval projektu 125 000 dolarů. Nemocnice byla otevřena 16. dubna 1915 a během třicátých let byla rozšířena, aby sloužila více nemocným dětem. Nemocnice byla dočasně uzavřena 7. ledna 1943, aby se šetřilo palivo během druhé světové války, a byla znovu otevřena o dva roky později, aby zde bylo umístěno mnoho válečných veteránů. Z důvodu klesající potřeby tuberkulózových center byla nemocnice 21. dubna 1955 uzavřena. Komisař NYC Parků Robert Moses chtěl využít nemocniční půdu k rozšíření Jacob Riis Parku, ale rada jeho plány zablokovala. V roce 1961 tu sídlil dům z pečovatelskou službou, který byl ale evakuován kvůli bouři. Od té doby budova 2 dekády chátrala.

8. Seaview Hospital

Seaview (Pohled na moře / mořský výhled) Hospital otevřela své dveře v roce 1913. Stejně jako mnoho tuberkulózových nemocnic ve 20. století - byly pozemky a budovy navrženy s konceptem „otevřeného vzduchu“, kvůli všeobecnému přesvědčení, že čerstvý vzduch a sluneční světlo jsou nejlepší léky na infekční choroby. V jednom okamžiku byla nemocnice největším tuberkulózovým sanitariem v zemi. A jedná se také o místo, kde byl objeven lék na tuberkulózu.

Dnes je nemocnice Seaview Hospital částečně obsazena, protože ji NYC Health Hospital + Hospitals renovovaly a znovu používaly a je možnost, že tu bude dál renovace probíhat – oblast zdraví a wellness.

9. North General Hospital

North General Hospital byla soukromá, nezisková fakultní nemocnice ve východním Harlemu, která uzavřená v roce 2010. NGH měla významný vliv na ekonomiku východního Harlemu, když působila jako největší soukromý zaměstnavatel v Harlemu. Byla to jediná menšinově vedená dobrovolná fakultní nemocnice ve státě New York.

NGH se v roce 1991 přestěhovala do nově vybudovaného zařízení dva bloky na jih. Při jejím uzavření měla nemocnice dluh kolem 293 milionů dolarů a uzavřela se čtyři dny po nemocnici svatého Vincenta. Symbol rozvoje Harlemu, se zavřel s malým varováním, takže mnoho pacientů se kvůli tomu rozhořčilo.

Fotky jsou linkovánky z původního článku a na blogu se nenacházejí.

4. Long Island College Hospital

Fakultní nemocnice v Brooklynu v Long Island College Hospital, založená jako Long Island College Hospital v roce 1858, byla 506 lůžkovou fakultní nemocnicí v Brooklynu, kterou uzavřeli 30. srpna 2014. Nemocnice byla průkopníkem významných pokroků v lékařské oblasti, jako je třeba výuka u postele. Stala se jednou z prvních nemocnic ve Spojených státech, která začala používat anestezii a stetoskopy, a v 1873, představila první pohotovostní záchrannou službu v Brooklynu. Polhemus Memorial Clinic, postavená jako součást LICH, byla v knize „Americké mrakodrapy“ považována za „příklad první mrakodrapové nemocnice.“

Roku 2014 Fortis Property Group koupila LICH od SUNY a propustili stovky pracovníků a zdravotních sester.

5. Morrisania Hospital

Nachází se asi půl kilometru severně od stadionu Yankee, nemocnice Morrisania byla otevřena 1. července 1929 a uzavřena přesně o 47 let později, 30. června 1976, jako oběť newyorské fiskální krize v polovině 70. let. Jednalo se o 400 lůžkový městský objekt, který navrhli architekt Charles B. Meyer & Associates ve výrazném italském renesančním stylu. Je zajímavé, že navzdory svému názvu se nenachází v sousedství Morrisania, které se nachází několik bloků na východ.

Neobsazená budova chátrala a rozpadala se více než dvě desetiletí poté, co se uzavřela kvůli fiskální krizi sedmdesátých let, ale v roce 1997 se znovu otevřela s dostupným bydlením, a dalšími veřejnými službami. Patří mezi ně zdravotní klinika v bývalém křídle sester, přejmenována na Urban Horizons a provozuje ji společnost ženského bydlení a hospodářského rozvoje (WHEDco).

Podle New York Times byl prvním pacientem v nemocnici pětiletý chlapec jménem Michael O'Brien, který se zranil poté, co spadl na rozbité sklo na ulici.

6. Triboro Hospital for Tuberculosis

Jedenáctipatrová budova ve stylu Art Moderne byla dokončena v roce 1941, šest let po otevření QHS v roce 1935. Ihned po otevření byli pacienti s tuberkulózou z okolních nemocnic převezeni do nemocnice Triboro k léčbě. Po vypuknutí tuberkulózy se nemocnice Triboro sloučila s Queens General a Queensboro Hospital do QHS. V 70. letech však byla řada zařízení Triboro zastaralá a v rozporu s moderními zdravotními předpisy a v 90. letech byly čtyři budovy v areálu QHS zbořeny, jakmile se QHS rozhodla přestěhovat.

V budově Triboro byl zahájen program rehabilitací drogově závislých nazvaný „Nikdy není pozdě“, ale od počátku 2000+ se město snažilo budovu Triboro prodat nebo přestavět na bytová společenství. V roce 2007 se tu uskutečnit projekt související s důchodovou komunitou, ale byl zrušen během hospodářské recese. Rada města New York schválila v roce 2018 plány na rekonstrukci nemocnice Triboro do dostupné bydlení a budova byla v roce 2019 přidána do národního registru historických míst.

Zdroj: Untapped New York
Uveřejněno: 23.3. 2020
Původní autor: Noah Sheidlower

Fotky jsou linkovány z původního článku a nejsou umístěny na tomto blogu.



Newyorské nemocnice začaly pociťovat tlak, protože případy koronaviru stále rostou na desítky tisíc. Stát New York staví na čtyřech místech dočasné nemocnice a přeměňuje na nemocnice další budovy. Přesto může být zajímavé ohlédnout se za některými z nyní zaniklých nemocnic v New Yorku, které změnily moderní medicínu a revolucionizovaly lékařské praktiky, používané po celém světě. Některé z těchto institucí, pokud nebyly přeměněny na conda (způsob bydlení) a jiná podobná využití, mohou být užitečné v současném boji proti koronaviru.

1. Goldwater Hospital

Na Rooseveltově ostrově byla Goldwaterova nemocnice otevřena v roce 1939 jako „památník zlatých let veřejného zdraví v New York City“. Na začátku roku 2014 jí však zdemolovali, nacházela se tam, kde dnes stojí polečnost Cornell Tech. V době vyřazování z provozu zde sídlily dům s pečovatelskou službou a nemocnici specializující se na respirační a rehabilitační medicínu. Mnoho pacientů bylo před uzavřením přesunuto do Coler Hospital na severním konci ostrova.

Sigismund Schulz Goldwater, který působil jako komisař pro zdraví, chtěl zvýšit důraz zdravotní péče na studium chronických onemocnění, a tak otevřel nemocnici, aby se zapojil do dlouhodobějšího výzkumu. V prvních letech se Goldwater starala o pacienty s obrnou a také provozovala opravnu invalidního vozíku. Columbia a NYU (univerzity) měly v nemocnici výzkumné jednotky a válečné oddělení zde také provádělo tajný výzkum malárie a tolerance lidské teploty. Architektura zařízení umožnila pacientům přímý přístup ke světlu a čerstvému vzduchu.

2. Saint Vincent Catholic Medical Center

SVCMC léčilo pacienty během mnoha významných událostí, jako je požár ve Triangle Shirtwaist Factory , potopení Titanicu, výbuch z roku 1975 ve Fraunces Tavern nebo pří 9/11. Nemocnice založila první AIDS oddělení na východním pobřeží a druhé v zemi. V roce 2005 zařízení požádalo o bankrot. Po snaze udržet nemocnici otevřenou po desetiletí byla v roce 2010 její pohotovost uzavřena a v roce 2013 zdravotní centrum zdemolovali.

3. Brooklyn Naval Hospital

V roce 1824 potřebovalo ministerstvo nahradit nedostatečné prostory své první nemocnice a tak koupilo teto trakt. V 50. letech 19. století se tato nemocnice stala hlavní nemocnicí zdravotnického systému námořnictva USA, ošetřovala námořníky a pracovníky doků, měla kapacitu 150 pacientů.



Podle článku v Brooklyn Daily Eagle se v Brooklynské námořní nemocnici během Občanské války starali o téměř čtvrtinou všech zraněných Unie. Počátkem 20. let byla nemocnice díky své expanzi považována za jednu z nejlepších civilních nemocnic ve Spojených státech. Do roku 1913 nemocnice rostla, aby vyhověla pacientům s nakažlivými chorobami, a za První světové války mohla nemocnice pojmout až 3 000 pacientů najednou.

Po druhé Světové válce námořnictvo oznámilo, že by v roce 1948 nemocnici uzavřelo. Mnoho pacientů bylo převezeno do námořní nemocnice St. Albans v Queensu a poté námořnictvo změnilo účel využití traktu.

10. AIDS/HIV

HIV / AIDS, šestá hlavní příčina smrti ve Spojených státech mezi dospělými ve věku 25 až 44 let, si vyžádala životy více než 100 000 Newyorčanů. Jeden z prvních záznamů se datuje do roku 1981. Protože s touto nemocí bylo diagnostikováno stále více osob, New York začal přijímat drastická opatření, aby se pokusil najít lék a podpořit bezpečnost během užívání drog a sexu.

Organizace na podporu komunit, jako jsou Gay Men's Health Crisis a ACT UP (AIDS Coalition To Unleash Power), pomohly mnoha pacientům s HIV / AIDS přizpůsobit se životu s tímto onemocněním. Záznamy NYC říkají, že v roce 1987 bylo na služby proti AIDS vynaloženo 400 milionů dolarů. Byly vytvořeny horké linky, které poskytují poradenství postiženým osobám, a také zřízeny nové programy výměny jehel, aby se zabránilo šíření choroby. Přes toto úsilí se AIDS stal v 80. letech hlavní příčinou úmrtí mužů ve věku 25 až 44 let a černých žen ve věku 15 až 44 let.

11. Prasečí chřipka

St. Francis Preparatory School v Queensu kde vypuknutí prasečí chřipky v NYC začalo.

Pandemie nového kmene viru chřipky A / H1N1, začala na jaře roku 2009 a vyžádala si životy 105 obyvatel New Yorku a 101 obyvatel státu New York. Prasečí chřipka zabila ve Spojených státech kolem 3 400 lidí a infikovala kolem 115 000. 24. dubna 2009 si 150 studentů z přípravné školy St. Francis v Queensu stěžovalo na příznaky podobné chřipce a o dva dny později CDC potvrdilo, že tyto případy byly spojeny s prasečí chřipkou.

K první smrti v New Yorku došlo až o měsíc později 17. května, kdy zástupce ředitele školy podlehl/a této nemoci. V lednu 2010 chřipka začala vymizet, ale přesto prasečí chřipka vešla do historie jako jedna z nejdražších pandemií v historii Spojených států.

12. Propuknutí spalniček (2019)

V roce 2019 čelilo New York City podstatnému nárůstu případů spalniček proti předchozích let, přičemž do května bylo potvrzeno 423 případů. New York předtím čelil spalničkám v 80. letech, kdy roční míra úmrtnosti kolísala mezi 2 000 a 10 000 osobami. Nejvíce byly postiženy oblasti Williamsburg a Borough Park v Brooklynu a 9. dubna 2019 starosta de Blasio vyhlásil nouzovou situaci v oblasti veřejného zdraví.

Prohlášení vyžadovalo povinné očkování v těchto oblastech a uložilo pokutu 1 000 $ těm, kteří odmítli. V červnu 2019 přijal New York nový zákon, kterým se ruší náboženské a filozofické výjimky pro očkování. Začátkem září prohlásilo zdravotní oddělení propuknutí za skončené.

poznámka: Přehodnocení názvu kategorie série, nejsem si jistý, ale spíše se fakt jedná o poznámky. Fotky jsou linkovány z původního článku.

7. Propuknutí neštovic (1947)

Neštovice byly hlavní příčinou úmrtí již od počátečních koloniálních dnů a hlavní propuknutí v letech 1633–1634 zabilo přibližně 70% populace původních obyvatel. V roce 1770 vyvinul Edward Jenner vakcínu proti neštovicím z kravských neštovic a poslední případ onemocnění byl zaznamenán v roce 1949. Nicméně, neštovicím podlehlo mnoho Newyorčanů během 19. a 20. století: Nemoc zabila téměř 2 000 lidí v letech 1872 a 1875 ale i mimo to během 19. století na ni umíraly stovky Newyorčanů každou dekádu.

Březnu 1947 v New Yorku došlo k ohnisku neštovic, které postihlo pouze 12 osob, ale vedlo k očkování více než 6 350 000 dospělých a dětí během tří týdnů od jeho objevu. 24. února 1947, obchodník s koberci z Maine jménem Eugene Le Bar onemocněl poté, co nastoupil do autobusu v Mexico City mířícího do New Yorku. I přes jeho horečku a vyrážku byly neštovic vyloučeny, protože měl jizvu po očkování proti neštovicím. Le Bar zemřel 10. března. Dva pacienti na stejném patře jako Le Bar se stejnou horečku a vyrážkou jako on byli následně diagnostikováni s neštovicemi. U hrstky dalších osob přijatých do nemocnice Willard Parker, kde Le Bar hospitalizovali, se nemoc také objevila.

Začátkem dubna byla veřejnost informována o propuknutí a starosta New Yorku William O'Dwyer oznámil, že každý ve městě má dostat očkování proti neštovicím. Ministerstvo zdravotnictví tehdy mělo pouze 250 000 jednotlivých dávek vakcíny a 400 000 hromadných. O'Dwyer se tedy setkal se sedmi americkými farmaceutickými společnostmi, které společně za tři týdny vyrobily 6 milionů dávek vakcíny pro celé město. Všude kde si dokážete představit byly zřizovány očkovací kliniky - od nemocnic přes policejní stanice až po školy a dobrovolníci chodily od domu k domu a vyzývali obyvatele, aby se nechali očkovat. V prvním týdnu bylo očkováno více než 600 000 Newyorčanů a s 3. květnem 1947 byla poslední očkovací klinika uzavřena.

8. Asijská chřipka

Pacienti léčení na asijskou chřipku 1957, Wiki.

V roce 1956 vypukla pandemie „Asijské chřipky“ - viru chřipkového typu A, původem v Číně, který se rozšířil ve východní Asii i do Spojených států a zabil mezi jedním a dvěma miliony lidí. Koncem září 1957 New Yorkské zdravotnické oddělení potvrdilo 350 případů chřipky v New Yorku a začátkem října oznámilo, že téměř 11 000 lidí si stěžovalo na symptomy podobné chřipce. V roce 1958 byla pandemie v USA odpovědná za 60 000 úmrtí.

První vakcínu proti asijské chřipce v New Yorku podal 16. srpna 1957 Dr. Joseph Ballinger v nemocnici Montefiore a byla hodnocena jako účinná z 45 až 60%. Chřipka vzala životy tisícům Newyorčanům.

9. Tuberkulóza

V New Yorku během osmdesátých let se tuberkulóza dramaticky rozšířila po celém městě, v roce 1992 obdržela diagnózu tuberkulózy přes 3 800 Newyorčanů. V roce 1990 mělo New York City 15% případů v zemi a roku 1991 mělo TBC 50 ze 100 000 Newyorčanů. U Afroameričanů ve věku 35–44 let byl výskyt překvapivě 469 ze 100 000 osob.

New York vyvinul přímo pozorované terapeutické programy (DOT) pro zlepšení míry dokončení léčby a kontrola nad infekcí byla zlepšena v institucionálním prostředí. Lék na tuberkulózu nalezli také v New Yorku, v nemocnici Seaview Hospital na Staten Islandu.

4. Břišní tyfus

Z New York American, 1909, wiki

Mary v roce 1883 emigrovala do New Yorku jako teenager, narodila se v roce 1869, pracovala jako kuchařka pro mnoho rodin v New Yorku a na Long Islandu a to i přesto, že byla asymptomatickým nositelem tyfu, znamenaje - mohla šířit nemoc bez výskytu jakýchkoliv příznaků, údajně nakazila nejméně 51 osob a byla 23 let svého života v karanténě na North Brother Islandu. Přestože nemoc rozšířila pouze na to, co se zdá být malým počtem lidí, stala se tváří epidemie v New Yorku. V roce 1914 byla vyvinuta a licencována vakcína.

5. Španělská chřipka

Aby se zabránilo šíření chřipky, vytvořila Rada zdraví harmonogram, který reguloval otevírací dobu podniků a zároveň pomáhal s přetížením systémů veřejné dopravy v dopravní špičce. Kromě toho se ve městě vystavělo asi 150 dočasných zdravotnických středisek. Rada také informovala studenty o způsobech, jak udržet zdraví během vrcholku chřipkové sezóny, což prospělo zejména rodinám přistěhovalců. Zajímavostí je třeba školy a divadla nebo kanceláře zůstaly během španělské chřipky otevřené.

6. Obrna

Během vrcholu epidemie byla uzavřena divadla, kina a další veřejná místa, veřejná shromáždění byla většinou zrušena a děti byly odrazovány od vstupu do bazénů nebo na pláže. Domy infikovaných pacientů byly označeny štítky a rodiny umístěny do karantény. Simon R. Blatteis z Úřadu pro prevenci nemocí zorganizoval speciální personál lékařských inspektorů a zdravotních sester, aby každý den navštívili všechny nemocné, a založil v Brooklynu šest klinik pro přijímání obětí dětské obrny.

Písařka má oblečenu chřipkovou roušku, NYC 1918, foto z národního archívu

Zdroj: Untapped New York
Původní autor: Noah Sheidlower
Uvěřejněno: 20/03/20
----
Fotky jsou linkovány ze zdroje a nejsou uloženy na tomto blogu. Kvůli náročnosti na čas může být překlad trochu pokrácen.


Od doby, co se v roce 1788 New York stal státem, čelilo New York City řadě epidemií, které ohrožovaly velkou část jeho populace. Od vypuknutí koronaviru až ke žluté zimnice v roce 1795, New York City, jedno z největších a nejrozmanitějších měst v USA, se muselo a musí starat o ochranu zdraví svých občanů. Od konce 18. století se město dozvědělo opravdu hodně o tom, jak se vypořádat s epidemiemi, ale jízda nebyla pro Newyorčany za posledních 250 let tak úplně plynulá.

1/12. Žlutá zimnice

Karanténní nemocnice, Staten Island, obrázek z městské veřejné knihovny

V srpnu 1793 zasáhla Philadelphii epidemie žluté zimnice, která zabila asi 5 000 obyvatel z 50 000. V září 1793 uprchlo z města více než 20 000 obyvatel. Benjamin Rush, považovaný za zakladatele americké medicíny, pomohl zorganizovat reakci vlády na epidemii ve Philadelphii a k léčbě nemocných pacientů použil pouštění žilou. Během této doby, New York měl karantény proti uprchlíkům a zboží z Philadelphie, itak poslal Philadelphii 5,000 dolarů a zásoby jídla.

Jen o dva roky později v roce 1795 se však objevila žlutá zimnice na Manhattanu, trvala do roku 1803. Ačkoli žlutá zimnice v prvním roce zabila desítky Newyorčanů, lidé se zdráhali propagovat epidemii kvůli strachu ze ztráty podnikání a hromadné migrace z New Yorku. Lékaři si také zpočátku neuvědomili, že se žlutou zimnici šířily komáři, mnozí předpokládali, že začala skrze hnijící kávu nebo špatnou hygienu ve slumech. V roce 1798 zemřelo v New Yorku na žlutou zimnici kolem 800 lidí, s úmrtností téměř 50%. V roce 1805 na ní zemřelo dalších 270 lidí, a to i poté, co epidemie pohasla.

2/12 - Cholera 

New York čelil třem hlavním vlnám cholery v letech 1832 až 1866 a zabíjel všude od dvou do šesti Američanů denně. Cholera, střevní infekce, poprvé zasáhla Indii poblíž Kalkaty v roce 1817, nakonec se rozšířila na Středním východě a v Evropě. Po šíření zpráv o epidemii choroby New York okamžitě přijal do karantény připlouvající lodě z Evropy, ale opět se zdráhal činit veřejná oznámení o šíření této nemoci.

Cholera zasáhla New York kolem června 1832 a během několika měsíců zabila přes 3 500 Newyorčanů, postihla převážně chudé Afroameričany a Iry, kteří žili v newyorských slumech a  zabila téměř 1 000 dalších lidí do roku 1834, ale druhá vlna zasáhla New York v roce 1849, kdy zemřelo přes 5 000 lidí. Navzdory úsilí města o zastavení šíření nemoci podlehlo dalších 2 000 lidí v roce 1854 a 1 100 lidí v roce 1866, čímž se epidemie cholery stala jednou z nejničivějších v historii New Yorku. Nyní víme, že choleru může způsobovat a šířit kontaminovaná voda.

 3/12 - Záškrt 

Záškrt, bakteriální onemocnění, zabilo na konci 19. a začátkem 20. století tisíce Newyorčanů, zejména dětí. Koncem roků 1800 byla vyvinuta vakcína proti záškrtu, ale do 20. let 20. století nebyla široce dostupná. Záškrt měl v letech 1881 a 1887 dvě hlavní vlny a zabil v nich 4 900 a 4 500 osob. V letech kolem roku 1890 se úmrtnost zpomalila, ale mnoho rodin se zdráhalo posílat své děti do školy kvůli vysoce nakažlivé povaze nemoci.

Kde: Roosevelt Island
Zdroj: Untapped New York
Uveřejněno: 19/03/2020
Původní autor: Michelle Young
Fotky jsou linkovány přímo ze zdroje a nejsou umístěny tady na blogu.
--------



V NYC existuje několik pozůstatků ‚karanténních nemocnic‘, které léčily městské nemocné během pandemií. Na těžko přístupném místě North Brother Islandu se nachází bývalý pavilon pro pacienty s tuberkulózou. O mnoho let později bylo objeveno pohřebiště blízko statenislandské karanténní nemocnice, kterou podpálil rozlobený dav. Jednalo se o první městkou karanténní nemocnici, její původní budovy byly již dávno nahrazeny moderními stavbami a budovy na ostrovech Hoffman a Swinburne byly zbořeny. Přesto tu ještě zůstává jedna z ikon té éry: Nemocnice navržená Johnem Renwickem – Smallpox Hospital na Rooseveltově ostrově. (Smallpox = neštovice).



Umělci Aaronu Asisovi spolu pracujícímu s Untapped New York byl nedávno poskytnut vzácný přístup do zříceniny Renwickovy nemocnice za účelem prozkoumání vnitřních prostor a sdílení historického potenciálu této historické budovy. Susan Rosenthal, prezident a generální ředitel společnosti Roosevelt Island Operating Company (RIOC), umožnila tento průzkum, jehož primárním cílem bylo natáčet videozáznamy, které Asis shromažďuje pro svou sérii, Unforgotten Films (Nezapomenutelní Filmy) (jehož Untapped New York je mediálním partnerem). Unforgotten Films uvedly na WNET a dosud zveřejněná videa o newyorském pavilonu v Flushing Meadows v Corona Parku, Fort Totten a Hart Island byly předmětem nedávné vyprodané události v Brooklynské historické společnosti.
a


Asis dokumentuje podceněné stavby po městě, aby se podělily o své nevýslovné příběhy a zvýšil povědomí o důležitosti jejich zachování. Tato epizoda se zaměří na historický význam zříceniny Renwickovy nemocnice, důležitost její ochrany a další vhled do širších souvislostí Rooseveltova ostrova. Asis s námi prozatím sdílel tyto krásné fotografie po mnoha letech neviděného interiéru, jako časový průzor během krize koronaviru.



Další fotografie v původním článku.

Tato neštovicová nemocnice byla dokončena v roce 1856 a navrhl ji James Renwick Jr. (který navrhl katedrálu sv. Patrika). Byla postavena za užití pracovních sil z nedalekého blázince. Fungovala devatenáct let a léčila pacienty s „odpornou nemocí“, tak přezdívali neštovice. Mnozí z nich byli chudí přistěhovalci, kteří dosud vakcínu proti neštovicím nedostali nebo nevěřili imunizačnímu procesu, nebo vojáci Unie, kteří potřebovali léčení.

Plány na novou nemocnici začaly asi v roce 1850, jak uvádí zpráva Komise pro památky, když se o ty, kteří byli spojeni s neštovicemi pečovalo v „chudých dřevěných domech na břehu řeky“, slovy rezidentního lékaře Williama Kellyho. Až 100 charitatních pacientů by bylo umístěno na odděleních ve spodních patrech a platící pacienti v soukromých pokojích nahoře. Velikost nemocnice se v průběhu let rozšířila dík dostavbě severního a jižního křídla, mezi lety 1903 a 1905.

V roce 1875 byla nemocnice uzavřena, když byla příliš přeplněná a zařízení byla přemístěna na ostrov North Brother. Budova potom byla až do roku 1950 využívána jako školicí středisko pro zdravotní sestry. Poté přišlo období opuštěnosti a zoufalství, ale v roce 1978 nemocnici NYC prohlásilo za památku. Zůstává jedinou památkou zříceninou v New Yorku.


V současné době organizace vedená Stephenem Martinem se snaží získat potřebné prostředky na stabilizaci stavby a vytvořit kontemplativní otevřený prostor pro veřejnost. Podle Martina mají zdi tohoto artefaktu hodně co říct a jsou plné důležitých příběhů.

Asis říká: „Stavba je v surovém stavu opuštění – ale když se v ní fyzicky pohybujete, můžete vnímat složité vrstvy historie, léčby a bolesti.“ V architektonických objemech interiéru dominují strategicky umístěné ocelové komponenty vytvářející velmi silný pocit okupování minulostí, přítomností a budoucností - v jednom okamžiku.

Zřícenina byla v roce 2007 po zhroucení velké části nejsevernější stěny strukturálně posílena. RIOC nainstaloval dočasnou stabilizaci budovy, aby zajistil, že zbývající struktura zůstane nedotčena - stále však není dostatečně bezpečná pro přístup veřejnosti.

Přesto se zdá, že díky úspěšné spolupráci mezi vládními agenturami, profesionály a neziskovými organizacemi svitla naděje na záchranu tohoto jedinečného kousku newyorské historie.

Foto: Dahlia

Jackson Heights je sousedství v severozápadní části čtvrti Queens, na východě sousedící s North Corana, s Elmhurst na jihu, s Woodside na západě, se severní Astorií na severozápadě a konečně, severovýchodním sousedem je East Elmhurts. Tato čtvrť stojí za zmínku také kvůli svému osobitému rázu a unikátní architektuře a příjemné občanské vybavenosti. Největší podíl populace tvoří Hispánci a Asiaté, to se rovněž projevuje množstvím bister, kde se můžete chutně najít za rozumnou cenu. 

Naše ubytování

Právě tady jsme pět dní bydleli, pro JH jsou typické na New York nízké asi 6ti patrové domy s fasádou s červených cihel, aspoň myslím, že šlo o cihly, a plochou střechou, kde se nacházelo odpočívadlo s křesly a okouzlil nás uklidňující pohled na město. Z jedné strany kdo lépe vidí než já šlo v dálce zahlédnout přistávající a odlétající letadla z JFK a z druhé strany o něco blíže z La Guardia. Čtvrť je to dost ‚zelená‘ a poměrně tichá, metro i obchod s potravinami jsme měli jen málo minut od budovy a leč hostitel bydlí v suterénu (prý protože nejlepší pro sousedy, vzhledem k tomu, že skládá hudbu) nerušila nás nijak moc ulice.

Stojí za to sem zavítat?

Určitě! Po náročném dny na pulzujícím Manhattanu jsem se rád vracel do klidu JH, která působí tak trochu nepatřičným dojmem co se týká českého chápání New Yorku, protože jeho představy nijak zvlášť nenaplňuje a občas se jim i vzpouzí. Najdete tu už zmíněné na Velké Jablko nízké bytové domy ale taky třeba rodinné domky a neobyčejné řadovky, jsem názoru, že svou architekturou vás JH jako mě donutí si říct „Wow, tak tohle bych v NYC nečekal“, čtvrť má svou vlastní kouzelnou atmosféru i skutečně historické budovy, pulzuje v rytmu města, ale přitom skýtá jakýsi klid. Je to jedna z těch sousedství, které byste si měli projít, jedná se o jeden ze skrytých pokladů města, mimo turistické perimetry.

Bylo zde 5 historických divadel, které nyní slouží k jinému účelu nebo jsou uzavřena, asi bych zmínil třeba Eagle Theater v art deco stylu, otevřené roku 1936, a potom Fair Theatre (o. 1939) na Astora Blvd. A samozřejmě vás musím nalákat na stavy z dob Tudorovců (1485 – 1603). Co se týká kultury je JH jedno z nejrozmanitějších míst v New Yorku, to způsobuje pestré demografické obsazení, někdy se může stát, ze narazíte na pouliční prodejce, kteří nebudou umě anglicky, byť sem emigrovali a pokud se rozhovoříme o jídelníčku, tak tady může být hodně obohacující o nové zkušenosti a vlastně pokud máte oblíbenou nějakou kuchyň, tak jí tu z největší pravděpodobností najdete obsaženou.

A ještě bych rád přidal, že (asi) každé nedělní ráno se tu konají farmářské trhy ve Travers Parku, stejně jako letní koncerty. Travers Park je lokálním multifunkčním sportovištěm, zahrnující tenis, basketball, handball a další, ale někdo se mě doptával na čerstvou zeleninu, tak jsem si vzpomněl na ty trhy. O této čtvrti se dá jistě napsat víc, avšak není nad to objevovat sami a spíše se tam vypravit a vše vidět na vlastní oči a nasát tu jedinečnou atmosféru.